Za chvíli se na dvoře objevila i Tereza Malíková, která vyběhla za manželem. Ivana Králová zůstala stát na verandě. Dveře do dvora byly dokořán a zvenčí k ní dolehl zvýšený hlas.
„Radomíre, už mám té tvé sestry plné zuby. Ať sem přestane jezdit i s tím svým mužem. Jednak po mně pokukuje takovým slizkým pohledem, jako by byl nějaký sukničkář a zatoužil po mladém těle. A za druhé – ta tvoje Ivana mě pořád poučuje. Prý vařím mizerně, polévka je bez chuti a nádobí špinavé. Jestli hned neodjedou, udělám scénu. Nemají tu co pohledávat,“ soptila hrubě.
Radomír zůstal stát jako opařený. „Terezo, uvědomuješ si, co říkáš? Lukáš je slušný chlap a rozhodně po tobě netouží. A kdy ti Ivana měla co vyčítat? Vždyť u nás sotva vypije čaj. Tvou polévku ani jednou neochutnala,“ ohradil se rozhořčeně.
„To jen proto, že si to nechává na chvíle, kdy nejsi u stolu,“ nedala se Tereza.
Ivaně se sevřel žaludek. Prudce se otočila, tiše zavolala na Lukáše Beneše a bez jediného slova oba vyšli z domu. Nerozloučili se. Nasedli do auta a odjeli.
Radomír nechápal, co se právě stalo. „Vidíš? Ani poděkovat neumí,“ utrousila spokojeně Tereza.
Jemu však do smíchu nebylo. V hlavě si přehrával celý večer a vrtalo mu hlavou, proč sestra odjela tak náhle. „Musela slyšet, co jsi říkala. Co jiného by to bylo?“ pomyslel si.
Už delší dobu se snažil s manželkou mluvit o dětech. „Terezo, neměli bychom začít přemýšlet o rodině? Nejvyšší čas, abych se stal otcem. Nechci zestárnout dřív, než budu syna nebo dceru vodit do školy.“
„Když po dítěti tolik toužíš, tak si ho klidně poroď sám,“ odbyla ho lehkomyslně. „Já na to mám ještě čas. Jsem mladá.“ Netušil, že si potají bere prostředky, aby neotěhotněla.
Po tom incidentu Ivana s Lukášem celé dva roky k Radomírovi nepřijeli. O dění doma ji informovala po telefonu Barbora Štěpánková, jejich společná známá.
„Víš, co se u vás povídá? Tereza prý Radomíra podvádí. A on dělá, že nic nevidí. Lidé ji vídají, jak se projíždí za městem v autech s mladými kluky. Začala i víc pít. Víš přece, jaké měla doma zázemí – po rodičích se dobré návyky těžko dědí. Dokonce se snažili zatáhnout Radomíra do své party, ale toho znáš, ten na to není.“
Ivana si povzdechla. „Barboro, jsi si jistá? Nemůže to být jen řečmi? I když ji nemám ráda, nerada bych jí křivdila.“
„Na vlastní oči jsem nic neviděla,“ přiznala Barbora, „ale můj muž ano. A tomu věřím.“
Ta slova Ivanu zneklidnila. Ještě dlouho po hovoru nemohla usnout. Když konečně zabrala, zdál se jí podivný sen. S Lukášem přijeli k Radomírovi domů a spolu s ním uklízeli dům, ve kterém bylo neuvěřitelné množství špíny a nahromaděného harampádí.