…Bylo tam plno prachu, rozházených krabic a starého harampádí. Tereza Malíková ve snu křičela, nadávala a působila úplně nepříčetně. Vedle ní postával jakýsi zanedbaný chlap, který na Ivanu výhružně mával pěstí. Ten obraz byl tak živý, až se Ivana probudila s trhnutím. Oči měla plné slz a na hrudi jí ležela tíha, kterou nedokázala setřást.
S Radomírem spolu sice zůstávali v telefonickém kontaktu, ale ani on, ani Tereza o sobě navzájem neřekli jediné křivé slovo. Oba si dávali pozor, aby toho druhého nezranili. Ivana bratrovi nepřiznala, co zaslechla od Barbory, a Radomír se možná jen tvářil, že nic netuší.
V neděli ráno už to nevydržela.
„Lukáši, zajeli bychom za Radomírem? Nemám z toho dobrý pocit. A ten sen… vyprávěla jsem ti ho,“ požádala manžela.
Souhlasil bez váhání. Když dorazili k domu, čekalo je překvapení – vrata byla zamčená a okna temná. Nezbylo než se vydat do autoservisu, kde Radomír pracoval. Tam ho také našli, v montérkách, s rukama od oleje.
„Radku, ty makáš i o víkendu?“ podivila se Ivana místo pozdravu.
Objal ji. „Ahoj, ségra. Někdy jo. Když je práce dost, aspoň mi čas rychleji uteče. Doma bych se jen díval do zdi.“
„Jak do zdi? Vždyť máš manželku… rodinu,“ namítla opatrně.
Radomír se pousmál, ale v očích měl stín. „Jakou rodinu? S Terezou už půl roku nebydlíme. Podal jsem žádost o rozvod, je to vyřízené. Měla jsi pravdu, jen jsem tě tehdy nechtěl slyšet.“
Doma pak všechno vysvětlil otevřeněji. Tereza se prý začala scházet s mladší partou, večírky střídaly jeden druhý. Nakonec si sbalila věci a odešla za jedním z těch kluků. Bydlí prý dole u jezera, spolu s ním a jeho bratrem. Radomír nad tím jen mávl rukou.
„Nechci vědět, jak tam žijí. Zjistil jsem, že s ním něco měla už dávno. A já? Dozvěděl jsem se to poslední, jak to tak bývá. Lukáš mi tehdy naznačil, že bych měl otevřít oči. Jsem mu za to vděčný. Asi bych to snášel ještě dlouho. Víš, já jsem sice chlap jako hora, ale někdy až moc důvěřivý,“ usmál se trpce.
Ivana si povzdechla. „To na tebe sedí. Hlavně že ses probral. Jen mi přijdeš až podezřele klidný.“
„Protože už nejsem sám,“ pronesl klidně. „Chodím se Silvií Horskou. A chci si ji vzít.“
„Silvie? Počkej… myslíš tu zrzavou ze školy?“ vyhrkla Ivana překvapeně.
„Teď je prý kaštanová,“ zasmál se. „Ale mně se líbila i jako zrzka.“
Ivana přikývla. „Silvie je rozumná ženská. Dcera už jí skoro dospěla, manžela ztratila před lety. To je úplně jiná liga. Jestli sis vybral ji, tak ti to schvaluju všemi deseti.“
Od té doby jezdili Ivana s Lukášem za Radomírem často. V domě znovu zavládl pořádek a klid. Společně dokonce postavili novou saunu na zahradě a Silvie je pokaždé vítala s takovou srdečností, jako by byli její vlastní.
Když si Ivana občas vybavila svůj neklidný sen, zamrazilo ji. Nakonec však cítila spíš vděčnost. Možná bylo dobře, že Tereza odešla sama. Díky tomu mohl její milovaný bratr konečně potkat ženu, která mu přinesla skutečné štěstí.