Zpočátku si Tereza nesla z domova způsob vyjadřování, který byl spíš ostrý než laskavý. Na Radomírovy rady reagovala podrážděně, skoro útočně, jako byla zvyklá mluvit se svými rodiči.
„Tak si to udělej sám. Uvař si, vyper si, ukliď si,“ odsekávala, kdykoli jí něco vytkl.
Jednou se na ni však Radomír podíval tak přísně, že ji ten pohled doslova zarazil.
„Jestli nebudeš brát vážně, co ti říkám, klidně tě pošlu zpátky domů,“ prohlásil klidně, ale neústupně. „Uč se, dokud máš koho. Jiný chlap by se s vysvětlováním nezdržoval a rychle by tě srovnal jinak.“
Od té chvíle si Tereza dávala větší pozor, alespoň navenek. Když do jejich domu znovu zavítala Ivana Králová se svým manželem, všechno působilo poklidně. Seděli u stolu, popíjeli čaj a ochutnávali sušenky, které Ivana upekla a přivezla s sebou.
„Sestřičko, ty tvoje sušenky jsou vážně nejlepší,“ pochvaloval si Radomír s úsměvem. „Terezo, klidně se přiuč. Ivana je výborná hospodyně, a když budeš chtít, zvládneš to taky.“
Nikdo z přítomných netušil, co se odehrává v Terezině nitru. Každou poznámku brala jako útok, i když mlčela a tvářila se lhostejně. Uvnitř se jí však všechno bouřilo. Matka ji k domácím pracím příliš nevedla a Tereza sama o učení nestála. Často reagovala vzdorem a drzostí. Ivana s mužem obvykle pobyli jen pár hodin a ještě téhož dne se vraceli domů. Takto jezdili víc než rok, přibližně jednou za měsíc.
Jednoho dne si Ivana telefonovala s Barborou Štěpánkovou, kamarádkou, která bydlela ve stejné obci jako Radomír. Osobně se vídaly jen občas – většinou když se Ivana s manželem cestou od bratra na chvíli zastavili. Častěji si však volaly.
„Poslyš, Ivano,“ začala Barbora opatrně, „jak to vlastně Radomír s tou Terezou zvládá? Spousta lidí byla v šoku, když si ji vzal. Vždyť víš, jakou měla pověst… a stejně do toho šel.“
Ivana si povzdechla. „Těžko říct. Na první pohled to vypadá, že to funguje. Ale mám pocit, že jí naše návštěvy nejsou po chuti. Jenže já to jinak neumím. Táhne mě to domů, k bratrovi. Nikdy se jim do života nepleteme, posedíme u čaje a zase odjedeme.“
„Jenže ona vykládá něco jiného,“ namítla Barbora. „Tvrdí, že jí do všeho mluvíš, že ji kritizuješ, že jí vyčítáš nepořádek i vaření. Prý jí nedáš pokoj.“
„To snad není pravda!“ vyhrkla Ivana zděšeně. „Mám snad přestat jezdit? To nedokážu. Radomír je můj bratr a vždycky jsme si byli blízcí. A víš, čeho jsem si všimla? Sotva přijdeme, hned se ptá, jak dlouho zůstaneme a kdy odjedeme. Vždycky tak, aby to Radomír neslyšel. Je to nepříjemné, ale říkám si, že je mladá a nevyzrálá. Víš sama, v jakém prostředí vyrůstala.“
Ten rozhovor v ní zanechal těžký pocit. Po šesti týdnech už to nevydržela a rozhodla se, že bratra znovu navštíví. Tentokrát nepřivezla žádné domácí pečivo – neměla náladu na pečení ani na předstírané úsměvy. Chtěla si s Radomírem v klidu promluvit a požádat ho, aby jeho žena přestala šířit pomluvy.
Když se návštěva chýlila ke konci a chystali se k odjezdu, Radomír vyšel na dvůr zahnat ovce, které se právě vracely z pastvy.