Dana Vaceková se náhle zarazila. Vzpomněla si, proč vlastně Beátu požádala, aby jí album podala – leželo úplně nahoře na skříni a ona už si netroufala lézt na židli.
„Prosím tě, sundej mi ho,“ obrátila se na ni tehdy. „Aspoň si prohlédnu staré fotografie. Nahoru už sama nepolezu, ještě bych si něco zlomila.“
Teď pomalu obracela zažloutlé stránky a nechávala se unášet minulostí. Na jedné fotografii byla sotva po škole, čerstvá absolventka, plná plánů. Hned vedle snímek s kamarádkami Zuzanou Čermákovou a Martinou Vysokýovou. Dokonce si pod něj kdysi připsaly věnování, aby na sebe nezapomněly. Jako by to vůbec bylo možné – vždyť spolu prožily tolik let, než je osud rozfoukal do různých koutů republiky. Další obrázek zachycoval pracovní kolektiv při jakési slavnosti, všichni slavnostně oblečení a seřazení v několika řadách.
Dana se pousmála. „Podívej na ty sukně! To jsme se teda nebály,“ poznamenala pobaveně. „Taková byla móda… člověk by dneska nevěřil.“
List otočila a objevila se fotografie malého Radka Blažka ve školce. Stál tam se třemi kluky v námořnických kostýmech, zrovna při besídce tančili. Okamžitě si vybavila, jak tehdy hlasitě zpíval písničku o námořníkovi s bílou čepicí. Čepici i modrý límec mu ušila sama, seděla nad tím večery. A on pak ještě dlouho po vystoupení chodil po bytě v kostýmu, naparoval se a zpíval si dokola stejný refrén. Ta melodie mu zůstala v hlavě celé týdny.
Dana si ji tiše zanotovala a na okamžik zapomněla, že v místnosti není sama.
Beáta se na ni překvapeně podívala od utírání prachu.
„No jo,“ povzdechla si Dana. „Námořník… a na moři opravdu byl. Sloužil přece u námořnictva.“ Otočila další stránku, kde už byl Radek v uniformě, vysoký, pohledný, sebejistý. „Vždycky to byl hodný kluk. Mám na něj být proč hrdá.“
„A jak se mu daří teď?“ zeptala se Beáta opatrně, aniž by přestala leštit skříň.
Dana sklopila oči k fotografii. „Nepovídáme si spolu. Už tři roky,“ odpověděla tiše.
Beáta vycítila, že je lepší dál nevyzvídat, a nechala téma být. Každá rodina má své trhliny.
Dana však zůstala ponořená ve vzpomínkách. Viděla před sebou Radkův první zoubek, první nejisté krůčky po obýváku. Pak si vybavila, jak mu vypadl mléčný zub a oni ho společně hodili za sporák, aby si ho myška odnesla a přinesla nový. O několik let později, když při rekonstrukci kuchyně odsunuli starý sporák, Radek byl zklamaný – nenašel tam ani myš, ani svůj zub, který si najednou usmyslel hledat.
Myšlenky jí zabloudily i k manželovi. Odešel už dávno. Radka nade všechno miloval a byl na něj pyšný. Kdyby ještě žil, nejspíš by s prodejem podílu nikdy nesouhlasil. Možná by ji od toho nápadu odradil. Ve dvou by se jim z penze žilo přece jen snáz… A vnoučata? Dočká se jich ještě někdy?
Jednou to nevydržela a synovi zavolala. Chtěla se jen zeptat…