…a dozvěděla se tehdy víc, než čekala. Radek jí sice telefon nakonec zvedl, ale jeho hlas zněl tvrdě.
Řekl jí bez obalu, že právě kvůli jejímu rozhodnutí musejí s dětmi ještě počkat. Nejdřív je prý nutné splatit hypotéku na vykoupený podíl. Teprve potom mohou myslet na rodinu.
„Teď už to snad mají za sebou. Dva roky jsou dlouhá doba,“ zamumlala si Dana Vaceková do ticha bytu.
Beáta Mareková mezitím dokončila úklid, rozloučila se a odešla. V bytě zůstalo ticho, které Danu znovu vtáhlo do vzpomínek.
„Mami, co se zase děje?“ ozval se tehdy Radek Blažek do telefonu unaveně. „Proč voláš? Hypotéku jsme konečně splatili, sotva jsme si oddychli. Veronika Krejčíová je v pátém měsíci, nesmí se rozčilovat. Tak prosím tě… měj se.“
„Počkej… říkal jsi, že Veronika čeká dítě?“ vydechla překvapeně. „To je přece nádhera! Radku, já za vámi přijedu. Už jsem vás dlouho neviděla.“
A skutečně se vypravila.
Začátek návštěvy byl rozpačitý. Radek odpovídal stroze, jako by vážil každé slovo. Veronika se držela stranou. Připravila pohoštění, mlčky prostřela stůl, nalila čaj, nakrájela dort a tiše se posadila. Radek kolem ní neustále poletoval, podával jí talířek, přisunul židli, kontroloval, jestli má pohodlí. Bylo zřejmé, že ji chrání jako oko v hlavě.
Dana se na ně dívala s lehkým úsměvem. Uvědomila si, že syn svou ženu skutečně miluje — a že už teď myslí především na dítě, které se má narodit.
„Vyrostl z něj dobrý člověk,“ pomyslela si dojatě. „Bude z něj skvělý táta.“
Po chvíli se nadechla. „Děti… chtěla jsem vám něco říct. Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Ten malý byt, co jsem před časem koupila… ráda bych ho převedla na Radka. Využijete ho víc než já. Až se miminko narodí, Veronika zůstane doma a výdajů přibude. Můžete ho pronajímat. Já si poradím.“
Veronika překvapeně zvedla oči a odložila šálek. Radek na matku hleděl nedůvěřivě.
„Mami, myslíš to vážně?“ zeptal se opatrně. „Nedělej si z nás legraci. Veronika si už jednou poležela v nemocnici, teprve minulý týden ji pustili. Opravdu potřebuje klid.“
V jeho hlase zazníval stín pochybností. Vzpomněl si, jak ho před lety zaskočil prodej podílu — tehdy o ničem předem nemluvila.
„Myslím to naprosto vážně,“ ujistila ho Dana klidně. „Ještě tento týden můžeme zajít vše vyřídit.“
Radek sklonil hlavu. „Děkuju, mami.“
„I já vám děkuji, paní Vaceková,“ přidala se tiše Veronika. „A příjem z nájmu si klidně rozdělíme napůl.“
Vtom si položila ruku na sotva znatelné bříško. „Radku… mám pocit, že se pohnulo.“
„Opravdu?“ rozzářil se. Opatrně ji objal a políbil na tvář.
Dana Vaceková je pozorovala a srdce se jí naplnilo zvláštním klidem. V tu chvíli věděla, že se rozhodla správně. Peníze pro ni ztratily význam. Důležité bylo jediné — aby byli zdraví a šťastní.