Radim Kratochvíl ležel natažený na pohovce, víčka přivřená, a vnímal každý zvuk, který se rozléhal bytem i přicházel z ulice. Přes zavřená plastová okna doléhal tlumený hluk projíždějících aut, občasné zatroubení, v dálce kvílení sanitky nebo policejní sirény. O patro výš někdo zvýšeným hlasem diskutoval, z vedlejšího bytu zazvonil telefon a někde na chodbě práskla dveře.
Kdysi ho bavilo takhle jen tiše ležet a hádat, odkud který zvuk přichází. Snažil se odhadnout, ve kterém bytě běží televize, kde se hádají, v jakém patře zastaví výtah. Byla to jeho malá hra, která mu dávala pocit, že je součástí něčeho živého.
„Zase jen tak sníš? A úkoly už máš hotové?“
Radim sebou trhl. Ten hlas znal dokonale. Nepřipomínal ozvěnu vzpomínky – zněl skutečně, měkce a naléhavě. Otevřel oči. Obývák zel prázdnotou, dveře do předsíně zůstaly pootevřené. Na okamžik měl zvláštní pocit, že kdyby se z té tmy objevila máma, vůbec by ho to nepřekvapilo. Spíš by se mu ulevilo. Jenže ona už do pokoje nikdy nevejde. Před týdnem ji pochovali. A to, co slyšel, byla jen bolest, která se odmítala smířit s realitou.
Posadil se, spustil nohy na zem a chodidly přejel po měkkém koberci. „Zblázním se, jestli tu zůstanu,“ problesklo mu hlavou. „Měl jsem odjet hned druhý den po pohřbu. Maximálně o den později.“ Opřel lokty o kolena, sevřel si hlavu do dlaní a začal se lehce pohupovat dopředu a dozadu.
Vytrhl ho až ostrý zvuk vyzvánění. Leknutím mu sjel loket a hlava mu klesla níž. Sáhl po telefonu ležícím na stole, aniž by zkontroloval displej. Pohled mu přitom padl na list papíru s několika řádky psanými známým písmem: „Synku, můj milý…“
„Radime, tady Renata Řezníková,“ ozvalo se ve sluchátku. „Jak to zvládáš? Musí to být hrozné být tam sám. Nechceš přece jen přijet ke mně?“
„Ne, teto, to je dobré. Zvládnu to,“ odpověděl stručně. Hovor rychle ukončil, dopis složil a pečlivě zasunul do zásuvky obývací stěny.
Jenže pravda byla jiná. Samotu už snášel čím dál hůř. Dokonce slyšel hlasy. To nebylo dobré znamení. Znovu vzal telefon do ruky a projel seznam kontaktů.
„Libor Malíř… Jasně. Ten mi teď může pomoct.“
„Libore, ahoj!“ ozval se Radim, sotva se dovolal.
„No nazdar… promiň, kdo volá?“
„To mě nepoznáváš? Tak rychle jsi zapomněl na starého kamaráda? To bych do tebe neřekl.“
„Počkej… Radime?! Ty jsi tady?“
„Přijel jsem. A jak vidím, nikdo mě tu nečekal,“ pronesl s hranou výčitkou.
„Blázne, jasně že jsem na tebe nezapomněl! Jen jsem to nečekal. Kde jsi?“
„Doma,“ odpověděl tišeji.
Změna tónu byla natolik zřetelná, že Libor hned zbystřil. „Stalo se něco?“
„Máma… zemřela. Před týdnem jsme ji pohřbili. Devátý den už máme za sebou.“
„To mě mrzí. Viděl jsem ji asi před půl rokem. Byla hodně pohublá, sotva jsem ji poznal. Jak dlouho tu zůstaneš?“
„Ještě tři dny.“
„Tak přijeď k nám. Nebo mám dorazit já? Ne, lepší bude, když dorazíš ty. Sám tam dlouho nevydržíš.“
„K vám?“ podivil se Radim.
„No jasně. Oženil jsem se. S Terezou Zemanovou. Umíš si to představit? Stojí vedle mě a posílá ti pozdrav. Přijeď hned, akorát stihneš oběd. Jen pozor, bydlíme jinde – vzali jsme si byt na hypotéku.“
„Tak povídej adresu,“ řekl Radim rozhodně.
Když hovor skončil, krátce se usmál. Tereza byla do Libora zamilovaná už od prvního ročníku, zatímco on střídal Michaela Váleková a Anežku Vacekovou, dokud mu Radim kdysi neotevřel oči. Rychle se oblékl a objednal si taxi.
Cestou požádal řidiče o zastávku u obchodu. Koupil láhev koňaku pro sebe a Libora, víno pro Terezu, bonboniéru a balíček uzenin.
Na výtah nečekal, vyrazil po schodech do šestého patra. Dva dny nevytáhl paty z bytu, pohyb mu udělal dobře. Když míjel dveře ve třetím patře, zaslechl zvláštní kňouravý zvuk. Nejdřív si myslel, že pláče dítě, pak že snad štěně. Zastavil se.
„Haló? Je tam někdo?“ zavolal a přiložil ucho ke dveřím.
Zvuk na chvíli ustal. Už chtěl pokračovat dál, když se ozvalo znovu táhlé, monotónní „vyzpěvování“.
„Kdo tam brečí?“ zeptal se.
„Já nebrečím. Já zpívám,“ ozval se tenký dětský hlas.
„A proč zpíváš zrovna u dveří?“
„Čekám na maminku.“
„A kde je? To jsi doma sám?“
„Maminka jela za babičkou do nemocnice. Zamkla mě, protože jsem nemocný.“
„Zamkla tě? A kolik ti je?“
„Pět. A ty jsi kdo?“
„Radim. Šel jsem kolem a slyšel jsem tvou písničku.“
„Já jsem Šimon Urban. Chceš slyšet básničku o Ježíškovi?“
„Tak povídej,“ souhlasil Radim.
Poslouchal a pousmíval se. Tu říkanku znal i on jako kluk, jen už si ji nedokázal celou vybavit.
„Za básničku se dává dárek,“ připomněl chlapec vážně.
Radim se zasmál. „To máš pravdu. Jen nevím, jak ti ho předám, když jsi zamčený. Teď si odskočím za kamarádem a na chvilku se k tobě vrátím, ano?“