Radim si tedy k jeho posteli přisedl a začal mu vyprávět pohádku. Vymýšlel ji za pochodu, pletl do ní auta, hrdiny i neposlušného draka, který nakonec stejně potřeboval obejmout. Šimon Urban se postupně utišil, víčka mu ztěžkla a nakonec usnul – prsty pevně omotané kolem Radimovy ruky, jako by se bál, že zmizí.
„Měl bys jít,“ ozvala se tiše Petra Mlynářová, když opatrně vyprostili jeho dlaň z dětského sevření.
Držela si odstup. Sotva k ní udělal krok, couvla, jako by mezi nimi byla neviditelná hranice.
„Ano… hned půjdu. Já jen… něco pro tebe mám.“ Sáhl do kapsy a vytáhl malou červenou krabičku.
Petra se na ni podívala, ale ruce nechala podél těla.
„Vždyť mě nemiluješ.“
„Nemiloval jsem,“ přiznal bez vytáček. „Tehdy ne. Teď je to jiné. Není to jen kvůli Šimonovi, i když on v tom má taky místo. Prosím, dej mi šanci. Vrátím se. Už jsem se rozhodl. Neodmítej mě.“
Krabičku položil na stůl, protože si ji nevzala, a odešel.
Nazítří, když k ní znovu mířil, všiml si před samoobsluhou staré paní s košíkem zavařenin. Mráz jí kreslil po tváři mapu let, a tak u ní zastavil.
„Co máte v těch sklenicích?“ zeptal se.
„Jahodový džem, pane. Voňavý, sladký, jako čerstvě natrhaný. Ochutnáte a vzpomenete si na léto,“ lákala ho.
Jednu sklenici koupil. Když mu nabídla i nakládané hříbky, přikývl a přidal je k nákupu. V obchodě ještě vybral Šimonovi autíčko na dálkové ovládání.
Džem byl skutečně výtečný.
„Úplně jako když jsem byla malá,“ pousmála se Petra nad šálkem čaje. „Každé prázdniny jsem trávila u babičky. Za domem rostly jahody. Sbírala jsem je do hrnku a hlídala, abych ani jednu nesnědla, než přijede máma. Chodila jsem kolem nich dokola a přemlouvala sama sebe. Máma přijela, ochutnala pár kousků… a zbytek mi nechala. A já se na ně vrhla, jako by to byl poklad.“
Při vyprávění roztála. Smála se, oči jí zjemněly. Šimon se od Radima nehnul ani na krok, nadšeně zkoušel nové auto. Jenže noc se blížila a s ní i Radimův plánovaný odjezd. V hrudi ho tížil pocit, že utíká.
„Kdy vlastně jedeš?“ zeptala se Petra u dveří.
„Dnes v noci,“ odpověděl a nejraději by se propadl.
V jejím pohledu okamžitě zhaslo světlo. Uzavřela se do sebe, jako by mezi nimi znovu vyrostla zeď. Takhle si rozloučení nepředstavoval. Na polibek si ani netroufl.
„Šimonovi řekni, že se brzy vrátím. Petro, já…“
„Běž,“ přerušila ho pevně.
Doma sbalil kufr, byt zamkl a klíče svěřil sousedce. Na nádraží přešlapoval sem a tam. Když přijel vlak, podal průvodčí lístek, ale nohy jako by mu přirostly k peronu. Uvnitř ho cosi svíralo, nedovolovalo nastoupit.
Ozvalo se hlášení o odjezdu.
„Jedete, nebo ne?“ volala průvodčí ze schůdků. „Vlak odjíždí! Slyšíte mě?“
Stál bez hnutí. Dveře se zavřely, souprava se rozjela a světla oken mu mizela před očima.
Restaurace už měla zavřeno. Před budovou ho oslovil cizí muž a nabídl mu panáka. Alkohol mu spálil hrdlo i myšlenky. Po tolika probdělých nocích mu stačilo málo a svět se rozmazal. Málem skončil na služebně, ale když zmínil smrt matky a syna, kterého nechce ztratit, nechali ho jít.
Z nádraží se vydal pěšky k Petře. Chladný vzduch ho postupně probral. Když dorazil k jejím dveřím, byl bledý, s kruhy pod očima, ale střízlivý.
Otevřela v županu, rozespalá, vlasy rozcuchané. Když ho spatřila, zalapala po dechu.
„Nedokázal jsem odjet,“ vydechl. Přitáhl si ji k sobě a zabořil tvář do jejích vlasů. Neodstrčila ho.
„Tati?“ ozvalo se najednou vedle nich ospalým hlasem.
Tak to začalo.
Později si Radim Kratochvíl přece jen dojel vyřídit formality do města, kde dosud pracoval. Podal výpověď, vypověděl nájem a spěchal zpátky. Tady na něj čekala Petra Mlynářová se synem.
Často přemýšlel, jak málo stačilo, aby se jejich cesty minuly. Kdyby nezemřela jeho matka, nepřijel by domů. Kdyby si Libor Malíř nekoupil byt právě v domě, kde bydlela Petra. Kdyby Radim náhodou nezaslechl za dveřmi dětský pláč a nezastavil se. Mohl projít kolem. Nikdy by se nedozvěděl, že má syna.
Stačilo by přijet o rok později. Petra by se mohla vdát a odstěhovat. Osud se mohl rozběhnout tisíci jinými směry. Byla to jen souhra náhod? Anebo zásah něčeho, co člověk nedokáže pojmenovat?
Ať už to bylo jakkoli, cenu za své štěstí už zaplatil. Teď neměl právo se ho vzdát.
Jak zaznělo v jednom filmu: „Někdy stačí dvacet vteřin odvážného šílenství a může se stát zázrak.“
A jindy pomůže i obyčejná mince: „Když se nemůžeš rozhodnout, hoď si korunou. Ne že by ti dala odpověď – ale v okamžiku, kdy letí vzduchem, poznáš, v co doufáš.“