„Na chvilku si odskočím a hned jsem zpátky, ano?“
„A jaký dárek? Ty jsi Ježíšek?“ vyzvídal klučina podezíravě.
„To opravdu nejsem. Ale počkej na mě,“ usmál se Radim Kratochvíl a pokračoval o patro výš.
Dveře se rozlétly dřív, než stihl znovu zazvonit, a v nich stál rozesmátý Libor Malíř. Bez váhání ho objal tak silně, až Radim ztratil rovnováhu.
„Ty starý brachu! Kolik roků jsme se neviděli?“ hlaholil Libor.
„Nech ho aspoň zout,“ ozval se z bytu ženský hlas.
Radim se vyprostil z objetí a pohlédl do chodby. Ve dveřích do obýváku stála Tereza Zemanová. Na první pohled bylo znát, že jí poslední roky prospěly – působila vyzráleji, upraveněji, sebevědoměji.
„Pojď dál,“ pobídl ho Libor. „Jsme tu krátce, ještě to není úplně hotové.“ V tónu mu však zaznívala hrdost, kterou ani neskrýval.
Radim se rozhlédl po prostorném bytě a uznale hvízdl. „Tak tohle je paráda. Neříkej, že si stěžujete.“
„Hypotéka nás bude strašit ještě dlouho,“ zasmál se Libor, „ale aspoň jsme ve svém. A brzy snad budeme tři.“ Zářil nadšením.
„Ke stolu, pánové,“ zavelela Tereza.
Skleničky cinkaly, na talířích mizely jednohubky a řeč se rychle stočila k tomu, co kdo za ta léta prožil.
„A co ty?“ zeptala se Tereza zvědavě. „Máš ženu? Děti?“
Ta otázka v Radimovi cosi spustila. Vybavil si chlapce o patro níž.
„Hele… nebude to vypadat hloupě, když si od vás vezmu pár sladkostí a pár mandarinek?“ nadhodil rozpačitě. „Ve třetím patře bydlí kluk. Přednesl mi básničku a já mu slíbil dárek. Seděl doma úplně sám.“
„To je přece samozřejmé,“ kývla Tereza a hned začala do sáčku skládat bonbony, sušenky i ovoce.
Radim sešel dolů a zazvonil. Tentokrát už zpoza dveří nebyl slyšet pláč. Zámek cvakl a otevřela mladá žena. Chvíli na sebe jen hleděli.
Poznal ji okamžitě. Jméno mu však unikalo.
„Ty?“ vydechla překvapeně.
Z bytu vyběhl Šimon Urban a zastavil se vedle ní. Přesně tak si ho Radim představoval – velké tmavé oči, bystrý pohled a vážný výraz, který k jeho věku příliš neseděl.
„Něco jsem ti přinesl,“ pousmál se Radim a podal mu tašku. „Hračku jsem nesehnal, tak aspoň něco na zub.“
Chlapec si balíček převzal, ale z očí mu nezmizela opatrnost.
Radim zvedl pohled k ženě. „Můžu na chvíli dál?“
„A proč?“ zeptala se chladně.
„No… dlouho jsme se neviděli. A syn je šikovný,“ kývl směrem k Šimonovi.
Chvíli váhala, pak ustoupila stranou. „Tak pojď.“
Radim si horečně přehraboval v paměti ženská jména. Anna? Lucie? Kateřina? Ne…
„Ty ses ani neoblékl,“ podivila se. „Jak jsi mě tady vůbec našel?“
Petra. Petra Mlynářová. Náhle mu to naskočilo.
„Nehledal jsem tě,“ vysvětloval rychle. „Šel jsem za kamarádem, bydlí o pár pater výš. Libor Malíř, jeho žena Tereza. Znáš je?“
Petra jen lehce pokrčila rameny.
„A… Šimonův tatínek?“ zeptal se opatrně.
Místo odpovědi pohlédla na hodiny. „Nečekají tě nahoře?“
Pochopil. „Jasně. Tak já půjdu. Rád jsem tě viděl.“
Vyšel na schodiště a pomalu stoupal nahoru. V hlavě mu vířily myšlenky. Jak je možné, že Libor koupil byt právě v domě, kde bydlí Petra? A že právě dnes plakal za dveřmi její syn – a on šel zrovna kolem?
Na posledním ročníku vysoké slavili Silvestra u spolužáků. Petra tam tehdy byla taky. Vídal ji na chodbách fakulty, zachytil její pohledy, ale nikdy tomu nepřikládal význam. Ten večer se pilo, tančilo. Ona sama ho požádala, aby ji doprovodil domů. Moc si nepamatoval, o čem si cestou povídali. Vlastně si nebyl jistý, jestli vůbec mluvili. Ví, že skončil u ní v bytě.
Bylo tam teplo, útulno. Byla něžná, nesmělá a přesto rozhodná. Nad ránem ho probudila a šeptla, že musí odejít dřív, než se vrátí její matka.
Ve škole ji pak zdravil jen letmo, jako by se nic nestalo. Když se ho snažila zastavit a mluvit s ním, vymluvil se na spěch a zmizel.
„Počkej…“ zastavil se teď Radim před Liborovými dveřmi. Srdce mu bušilo. „Šimon říkal, že je mu pět. Před pěti lety byl ten Silvestr. A půl roku nato jsem odjel pracovně na druhý konec republiky…“
Horko mu vystoupalo do tváří. „To přece není možné. Nebo…?“
Zazvonil.
„Konečně!“ otevřel Libor. „Už jsme tě chtěli jít hledat.“
„Promiňte,“ vyhrkl Radim. „Musím jít.“ Sundal kabát z věšáku tak prudce, až spadl na zem.
„Děje se něco?“ Libor si ho starostlivě prohlížel. „Vypadáš, jako bys viděl ducha.“
„Možná jo,“ odpověděl tiše. „Zítra se ozvu.“
„Zavolat ti taxi?“
„Ne. Potřebuju vzduch.“
Vyšel do chladné noci a šel bez cíle. Alkohol z něj vyprchal během pár minut. Zůstala jen tísnivá střízlivost.
A pokud by byl Šimon opravdu jeho syn…?