Myšlenky se mu honily hlavou jako splašené. Ne, Petra přece nebyla z těch, které by střídaly muže. To by poznal. A nikoho jiného kolem sebe neměla. Bylo přece zřejmé, že ho má ráda. Copak toho jen využil a pak zmizel?
Doma se Radim Kratochvíl sotva dopotácel ke gauči. Padl na něj obličejem do polštáře a z hrdla se mu vydral tlumený, bezmocný sten.
Druhý den už znovu stál u dveří Petry Mlynářové. V ruce držel tašku plnou hraček pro Šimona Urbana. Chlapec se rozzářil, sotva ji uviděl. Sedl si na koberec a nedočkavě trhal obaly, autíčka a stavebnice hned zkoušel. Radim s Petrou se uchýlili do kuchyně.
„Petro… kdy má Šimon narozeniny? Říkal, že už brzy,“ začal opatrně.
„Proč tě to zajímá? Stejně budeš pryč. V září,“ odpověděla bez výrazu.
„V září… Takže to vychází.“ Zhluboka se nadechl. „To znamená, že je opravdu můj. Odpusť mi. Choval jsem se jako naprostý idiot. Nechtěl jsem nic vidět. Pořád jsem si říkal, že na všechno je čas – na lásku, rodinu, štěstí… Proč jsi mi ale nic neřekla? Proč jsi mlčela o tom, že čekáš dítě?“
Petra se na něj zadívala chladně. „A z čeho usuzuješ, že je tvůj?“
„A čí by měl být?“ vyhrkl.
Na okamžik znejistěla. „Chtěla jsem ti to říct. Jenže ty jsi nikdy neposlouchal. Pořád jsi někam spěchal.“
„Proboha, jak jsem to měl vědět?“ sevřel si vlasy v dlaních. „Petro, nechci utíkat. Jsem připravený to napravit. Prosím, zvaž to. Zkusme začít znovu. Šimon potřebuje tátu. Jednou se bude ptát. Vím, o čem mluvím. Když mi bylo osm, otec si sbalil věci a odešel za jinou ženou. Prosil jsem ho, aby zůstal. Brečel jsem. Máma ho nechala jít.“
Na chvíli se odmlčel, pak pokračoval tišeji. „Později si někoho našla. Jednoho muže přivedla domů. Nesnesl jsem ho. A ona ho kvůli mně odmítla. Byl jsem sobec, pořád jsem čekal, že se táta vrátí. A on se opravdu po čase objevil. Plakal, omlouval se. Ale bylo pozdě. Podívali jsme se s mámou na sebe a oba jsme věděli, že už ho zpátky nechceme.“
Radim sklopil oči. „Vystudoval jsem, odstěhoval se… a ona zůstala sama. Toho lituju nejvíc. Nechci, aby se tobě a Šimonovi stalo totéž. Nezvu tě do postele, nabízím ti rodinu. Můžeme být tři. A třeba jednou i víc.“
„Ty odjedeš a my tu zůstaneme,“ namítla tiše Petra. „Šimon se na tebe ptá skoro každý den.“
„Právě proto to říkám. Stačí, když řekneš, a nikam nepojedu. Dobře, odjedu jen na pár týdnů vyřídit práci, papíry, byt… ale vrátím se. Přísahám, že se vrátím!“ Rozohnil se tak, až mu přeskočil hlas. Viděl, že mu nevěří, a bodalo ho to víc, než čekal.
„Musím běžet. Slíbil jsem Liborovi Malířovi, že se zastavím. Zítra přijdu,“ dodal nakonec.
Petra jen pokrčila rameny.
U Libora ze sebe Radim všechno vysypal. Dusit to v sobě už nedokázal. Potřeboval slyšet cizí názor.
„To jsou věci,“ hvízdl Libor. „Mně tu kážeš o zodpovědnosti, a sám máš syna? A co s tím hodláš dělat?“
„Navrhl jsem jí, že to zkusíme znovu. Co jiného?“ vyjel Radim podrážděně.
„Řeči nestačí. Chce to čin. Prsten, žádost o ruku. Miluješ ji vůbec?“
Radim zaváhal. „Nevím. Ale když jsem si připustil, že je Šimon můj, všechno se ve mně obrátilo.“
„Tak nikam nejezdi. Zůstaň tady. Oženíš se, najdeš si práci. Máš praxi, to zvládneš. A jestli budeš váhat, někdo ti ji vyfoukne.“
„Uvažoval jsem o tom,“ přikývl Radim.
„Neuvažuj. Rozhodni se. A rychle. Dáme si panáka?“
„Teď ne. Máš pravdu. Díky, jsi kamarád.“
Tu noc stejně nezamhouřil oka. Říkal si, že musí odjet aspoň na čas, aby si srovnal hlavu. Jenže pokaždé, když zavřel oči, viděl Petru a Šimona. Vstal, vytáhl z alba svou dětskou fotografii. Podobali se? Možná trochu. Ale podobnost se dá najít v komkoli. Obyčejné dítě. Nebo přece jen jeho?
Druhý den se cestou k Petře zastavil ve zlatnictví. Dlouho si nechával ukazovat různé modely, až vybral jednoduchý zlatý kroužek.
„Jakou má vaše slečna velikost?“ zeptala se prodavačka.
„Jaká bývá nejčastější?“ vybruslil.
„Sedmnáctka. Kdyby neseděl, lze vyměnit. Jen si nechte účtenku a neporušte plombu.“
„A jak ho mám darovat s plombou?“ podivil se.
„Případně ho upravíme tady v dílně,“ usmála se.
Prsten zaplatil a s bušícím srdcem zamířil k Petře. Byla doma, měla ošetřovačku, Šimon byl nachlazený. Poobědvali společně. Chlapec z Radima nespouštěl oči a napodoboval každý jeho pohyb. Petra je tiše pozorovala.
Po jídle začal být Šimon mrzutý a odmítal jít spát.