— Radko, proč mi to nebereš? Už jsme na dálnici, zbývá sotva hodina, tak dej vařit vodu! — hlas Šárky Planýové, mé švagrové, zněl tak pronikavě, že jsem musela ztlumit reproduktor, aby mi nepraskly uši.
Podívala jsem se na displej. 30. prosince, 14:15. Za oknem se líně snášel mokrý sníh nad Ostravou a na silnici se měnil v nevzhlednou břečku.
V bytě voněla čerstvě namletá káva a jemný nádech jehličí. V rohu stál malý stromek, který jsem si včera ozdobila při sledování starého filmu — střídmě, ale s citem.
— Šárko, — napila jsem se a vychutnávala si klid své kuchyně, — a vy vlastně jedete kam?
— To si děláš legraci? — zasmála se do telefonu a v pozadí bylo slyšet dětský křik a hluboký mužský smích. — No přece na chatu! K nám! Řekli jsme si, že ve městě sedět nebudeme. Vezeme saláty, Dalibor koupil ohňostroj. Tak zatím zatop, jo? Jsme s dětmi, ať je barák vyhřátý.
„K nám.“
To krátké slovo mě bodalo do uší už třetí rok, od chvíle, kdy zemřel můj muž, Šárčin bratr.
Ta chata — poctivá dřevostavba, která ale vyžadovala neustálou péči — patřila mým rodičům. Zdědila jsem ji po nich, ne po manželovi. Přesto ji Šárka brala jako „rodinné hnízdo“, kam má doživotní vstupenku bez omezení.
— Šárko, — odpověděla jsem klidně a cítila, jak se mi uvnitř rozplétá napětí, — já na chatě nejsem.
Na druhém konci nastalo ticho. Jen tlumený šum pneumatik a rádio z jejich auta.
— Jak nejsi? — její hlas ztratil veselý tón a ztvrdl. Ten odstín jsem znala velmi dobře. — Vždyť jsme říkali, že Silvestr bude rodinný.
— Nic jsme si nedomluvily. Oznámila jsi mi to jako hotovou věc. Já jsem doma. V Ostravě.
— Hm, — bylo slyšet, jak rychle přepočítává plán. — No dobře. Škoda, že je tam zima. Ale klíče máš přece pod schody v té plechovce, víme to. Dalibor zatopí, zvládneme to. Ty si sbal věci a sedni na vlak nebo taxi. Čekáme tě. Nemůžeš být sama.
Neptala se. Rozhodovala.
Stejně jako loni v létě, když mi přivezla tři synovce a nechala je u mě čtrnáct dní se slovy: „Radko, tobě čerstvý vzduch prospěje a já mám uzávěrku.“
Stejně jako když jsem po jejich zimních pobytech tiše platila účty za elektřinu, protože „zapomněli opsat stav, pak se vyrovnáme“.
Nikdy jsme se nevyrovnali.
Hranice, za kterou už není návratu
— Šárko, nikam nejezděte, — řekla jsem a sledovala, jak vločka na skle mizí v kapce vody. — Otočte to.
— Prosím tě, Radko, co blázníš? Máme kufr plný jídla! Děti se těší! Dalibor je unavený, zpátky řídit nemůže. Nedělej scény. Signál mizí, za chvíli jsme tam. Klíče jsou pod schody, pamatuju si!
Hovor ukončila.
Položila jsem telefon na stůl a zadívala se na své ruce. Byly naprosto klidné. A přitom ještě před rokem by se mi v takové chvíli třásly.