„Protože ten dům už nám nepatří. Prodala jsem ho.“
Na druhém konci zavládlo tak hutné ticho, až jsem měla pocit, že slyším, jak se Šárce v hlavě se skřípěním přeskupují myšlenky, neschopné přijmout, co právě zaslechla. V pozadí dál dunělo rozzuřené štěkání.
„Cože?“ vydechla konečně. „Jak prodala? Komu? A co my?“
„Vy teď stojíte před cizí bránou, Šárko,“ odpověděla jsem klidně. „A doporučuju vám odjet, než pan Jaromír Marek otevře kotec. Není to člověk, který má pochopení pro cizí návštěvy.“
„Ty… ty si děláš legraci!“ lapala po dechu. „To přece nemůžeš! Jsme tu i s dětmi! Kufr máme narvaný jídlem! Kam máme jet? Je třicátého prosince! Radko, ty ses zbláznila? Víš vůbec, co jsi provedla? Jsme rodina!“
„Rodina,“ zopakovala jsem tiše. „Rodina, která se ani neobtěžovala zavolat a zeptat se, jestli může přijet.“
„Na co bychom se ptali? Vždyť to bylo vždycky společné! Kryštofovo! Připravila jsi nás o svátky! Okamžitě tomu… člověku zavolej a vysvětli mu, že jsme vlastní! Ať nás pustí aspoň přespat!“
V tu chvíli mi došlo, že jakmile teď couvnu – kdybych požádala nového majitele, ačkoli k tomu nemám nejmenší právo, nebo je nechala přijet ke mně do bytu v Ostravě – všechno se vrátí do starých kolejí. Zase ze mě bude ta ochotná Radka, která všechno snese.
A pak se ozvalo to, čeho jsem se zároveň děsila i na co jsem byla připravená.
Tlumená rána – někdo zřejmě znovu udeřil do kovové brány. Vzápětí hluboké zavrčení, které i přes telefon nahánělo mráz po zádech. A potom mužský hlas, klidný, věcný:
„Počítám do tří. Pak otevřu branku. Raz…“
Bezplatná varianta právě skončila.
„Dva…“ zaznělo z reproduktoru téměř lhostejně, jako když průvodčí kontroluje jízdenky.
„Dalibore! Do auta! Hned!“ vykřikla Šárka.
Ozvalo se zabouchnutí těžkých dveří jejich SUV, tlumený dětský pláč a několik nepublikovatelných nadávek, které Dalibor Zelený procedil skrz zuby už zevnitř vozu.
Pes se rozštěkal znovu – hluboce a jistě, tak štěkají zvířata, která přesně vědí, kde končí jejich území.
„Radko, tohle ti nezapomenu!“ třásl se Šárčin hlas, tentokrát už ne drzostí, ale směsí strachu a vzteku. „Vyhnala jsi nás do zimy! My tu zmrzneme!“
„Máte v autě topení a vyhřívané sedačky,“ odvětila jsem a odstoupila od okna. Usadila jsem se do svého oblíbeného křesla a uvědomila si, jak jsou mé nohy těžké, jako bych doběhla maraton. „A do Ostravy je to sotva hodina cesty. Nedělej z toho tragédii.“
„Do Ostravy nepojedeme! Máme po náladě! Chtěli jsme oslavu! Co máme dělat se třemi přepravkami jídla?“
Bylo to až neuvěřitelné.
Sedí zamčení v autě před cizím domem a ji pořád víc trápí saláty než to, že překročila všechny možné hranice.
„Poslouchej mě,“ přerušila jsem ji pevně. „Na pětačtyřicátém kilometru před sjezdem je hotel U Tří lip. Pošlu ti polohu. Mají tam saunu i venkovní grilovací altán.“