„Volné pokoje tam určitě mít budou.“
„Hotel?!“ vydechla Šárka Planýová tak prudce, až se zadrhla. „Ty nám vážně radíš, abychom Silvestra strávili někde u silnice a ještě si to zaplatili z vlastního?“
„Nabízím vám řešení,“ odpověděla jsem klidně. „Bezplatná varianta s názvem ‚Chata‘ právě definitivně skončila.“
„Tohle ti nikdy neodpustím, Radko Mlynářová. Zradila jsi nás. Vyměnila jsi vzpomínku na Kryštofa Doležala za pár korun!“
„Neprodala jsem vzpomínku,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Prodala jsem zdi, které ze mě roky vysávaly energii, Šárko. Kryštofa nosím v sobě, ne ve shnilých trámech. A peníze za dům? To je moje jistota. Moje ochranná síť. Mimochodem – ta částka, kterou jste si s Daliborem Zeleným půjčili na auto před pěti lety, se do téhle sítě nikdy nevrátila.“
Na druhé straně zavládlo dusivé ticho. O té půjčce se doma zásadně nemluvilo. Dělalo se, že neexistuje, aby byl klid.
„Jdi do háje,“ procedila nakonec. „Už nám nevolej. Nechceme s tebou mít nic společného.“
„Hezký konec roku,“ odpověděla jsem a hovor ukončila.
Chvíli jsem zírala na displej, pak otevřela detail kontaktu „Šárka Planýová – švagrová“ a stiskla možnost blokování. Vzápětí jsem totéž udělala s číslem Dalibora.
Ticho v bytě bylo téměř hmatatelné. Jen hodiny na stěně odměřovaly čas a perlivá minerálka v sklenici tiše šuměla.
Čekala jsem, že mě zaplaví výčitky. Vždyť jsme vyrůstaly s větami jako: „Rodina drží pohromadě“ a „Pro své se obětuješ.“ Naslouchala jsem sama sobě, jestli se ozve stud, že jsem „chudáčky“ nechala na holičkách.
Nic.
Místo toho přišel pocit lehkosti, téměř zapomenutý.
Znovu jsem otevřela složku s dokumenty. Výpis z účtu. Číslo se šesti nulami. Nebyla to jen suma. Byla to možnost nadechnout se.
Mohla jsem si dovolit jet do lázní v Písku v květnu, kdy všechno kvete, a ne v listopadové slotě s dotovaným poukazem. Objednat se na vyšetření do kvalitní kliniky bez čekání na pořadník a razítka.
A třeba si pořídit malý apartmán u moře. V Opatiji nebo v Makarské. Už dlouho jsem si prohlížela nabídky. Borovice, světlý písek, chladné a přísné moře, které dokáže uklidnit lépe než prášky.
A hlavně – adresu by nikdo z nich neznal.
Telefon krátce pípnul. Polekaně jsem po něm sáhla, ale šlo jen o oznámení z banky: připsané úroky.
Přistoupila jsem k oknu. Nad Ostravou se snášel hustý sníh a přikrýval ulice čistou bělobou.
Někde na silnici právě jejich auto nejspíš měnilo směr k hotelu. Tentokrát si svůj pobyt zaplatí sami. Poprvé po dlouhých letech.
Bylo to tvrdé? Možná.
Bylo to spravedlivé? Ano.
Někdy nestačí vyměnit zámek na dveřích. Je potřeba vyměnit i ten uvnitř sebe.
Zalila jsem si čaj horkou vodou, přidala plátek citronu, rozsvítila světýlka na stromečku a v odrazu tmavého okna se na sebe usmála.
Tenhle Silvestr bude tichý.
A bude patřit mně.