Ještě před rokem bych po takovém telefonátu pobíhala po bytě jako smyslů zbavená, házela do tašky tepláky a staré mikiny, objednávala taxi a spěchala na chatu zatopit, aby „drazí“ přijeli do vyhřátého a voňavého.
Aby se neurazili.
Abych byla ta hodná.
Ten pocit znáte, že? Uvnitř vás všechno křičí nesouhlas, ale rty se samy stáhnou do přívětivého úsměvu a vy slyšíte vlastní hlas: „Jasně, přijeďte, zrovna jsem upekla koláč.“
Ženy z naší generace byly vychovány k poslušnosti a pohodlnosti pro druhé. Vštěpovali nám, že špatný klid je lepší než otevřený konflikt. Že ustoupit je moudřejší než se postavit.
Jenže občas vás život dotlačí do kouta, kde už není kam couvnout. Buď si vás definitivně naloží na záda jako těžký batoh, nebo si konečně vzpomenete, že máte páteř.
Zvedla jsem se, otevřela starý sekretář a vytáhla desky. Nahoře ležela smlouva s datem 23. prosince.
Chatu jsem prodala.
Před týdnem.
Šlo to rychle. Ozval se zájemce, který hledal samotu a klid. Nepřemlouval, nesmlouval dlouhé měsíce. Podepsali jsme to během pár dnů.
Šárce Planýové jsem neřekla ani slovo. Věděla jsem přesně, co by následovalo. Sletěla by se celá rodina. Začaly by řeči o rodinném dědictví, o „vzpomínkách na tatínka“, o tom, jak beru dětem kus přírody. A určitě by padlo i to, že je to přece i Kryštofa Doležala podíl.
Rozcupovali by mě na kusy.
A obchod by zmařili.
A já bych zase měla pocit viny.
Jenže mně šlo o obyčejnou věc – o peníze. Plat korektorky a drobný důchod nestačily na dům o dvou stech metrech čtverečních, který si každý rok vyžádal novou investici. Jednou zatékající střechu, podruhé kotel, pak plot. Už jsem nechtěla být správcem cizí dovolené, kterou jsem sponzorovala ze svého.
Podívala jsem se na hodiny. Měla jsem zhruba šedesát minut na rozhodnutí: vypnout telefon a schovat se, nebo to ustát.
Tu hodinu jsem proseděla téměř bez hnutí. V představách jsem viděla jejich cestu. Jak míjejí poslední benzínku. Jak Dalibor Zelený za volantem trousí své obvyklé vtípky. Děti vzadu nadšeně plánují, kdo bude spát nahoře pod šikminou.
Jeli do domu, který už jim nepatřil.
Nový majitel, Jaromír Marek, bývalý důstojník, na mě působil tvrdě, ale přímočaře. Když si nemovitost prohlížel, zajímal se hlavně o oplocení.
„Nemám rád nezvané návštěvy,“ poznamenal stručně při podpisu předávacího protokolu. „Mám velkého psa. A cením si ticha.“
Upozornila jsem ho poctivě: „Je možné, že si někdo z příbuzných ze zvyku troufne přijet.“
Jen se pousmál. „To už je moje starost, paní Mlynářová. Soukromé vlastnictví je soukromé vlastnictví.“
A teď dvě auta napěchovaná saláty, bábovkami a samozřejmostí, že mají nárok, zastavovala před jeho bránou.
Telefon zazvonil přesně po hodině a čtvrt. Displej hlásil Šárku.
Zhluboka jsem se nadechla a přijala hovor.
„Radko!“ Neozval se jen křik. Byl to téměř hysterický výkřik, do něhož se mísilo zuřivé štěkání a hluboký mužský hlas někde v pozadí. „Radko, co se to děje?!“
„Co se stalo?“ zeptala jsem se klidně.
„Klíče nikde! Zámky jsou jiné! Začali jsme bušit a vyšel nějaký chlap! V uniformě! A s obrovským psem! Tvrdí, že je to jeho dům! Radko, on je nějaký divný! Zavolej policii, bojíme se vystoupit z auta!“
Podívala jsem se na svůj odraz v potemnělém skle.
„On není divný, Šárko,“ odpověděla jsem tiše.
„Tak kdo to sakra je? A proč nás nepustí dovnitř?“