„To jako čekáš, že budu živit tvoje příbuzenstvo?“ vyhrkla šokovaně Karolína Kolářová a bezmocně přejela pohledem po prázdných policích kuchyňské skříňky. „Marku, vždyť je to tu úplně vymetené! Nevidíš, že doma není vůbec nic?“
Marek Navrátil stál opřený o futra, ruce založené na prsou, a tvářil se dotčeně. Za jeho zády postával jeho bratr Dalibor Sedláček a sestra Lucie Kratochvílová.
„Karolíno, nedělej z toho drama,“ utrousil Marek netrpělivě. „Skoč do obchodu a něco kup. Máme návštěvu.“
„Návštěvu?“ zopakovala pomalu a tiše zavřela dvířka skříňky. „Tvoji příbuzní se tu objeví bez ohlášení, ty mezitím utratíš celou výplatu za svoje hračky a teď chceš, abych z ničeho vykouzlila hostinu?“
Dalibor obešel bratra a vrazil do kuchyně. Kulatý obličej se mu leskl potem, přestože venku bylo chladno. Bez vyzvání se posadil na stoličku, která pod jeho váhou zaskřípala.
„Karolíno, prosím tě,“ zasmál se nuceně. „Nejsme přece cizí lidi. Je takový problém něco uvařit?“
Do místnosti vplula i Lucie. Očima přejela skromné zařízení a lehce ohrnula ret. Prstem přejela po pracovní desce, jako by kontrolovala prach.
„Marek o tobě říkal, že jsi skvělá hospodyňka,“ poznamenala sladce. „I když podle těch zásob…“
„Dost!“ přerušila ji Karolína a zvedla dlaň. „Zaprvé – Marek dobře věděl, že jsme bez peněz. Zadruhé – ví, že lednice je prázdná. A zatřetí – ani se neobtěžoval říct mi, že přijedete.“
„No a?“ pokrčil Marek rameny. „Tak si půjč od sousedů.“
Karolína na něj nevěřícně zírala. Až po třech letech manželství jí začínalo docházet, koho si vlastně vzala.
„Od sousedů?“ zopakovala. „Vzpomínáš si, že Radku Bláhovi dlužíme dva tisíce korun? A Miroslavě Vacekové další tisíc?“
„Zase přeháníš,“ odbyl ji mávnutím ruky. „Dalibore, Lucie, počkejte v obýváku. Hned to vyřeším.“
Když hosté neochotně odešli, přistoupil Marek těsně ke své ženě.
„Nedělej mi ostudu,“ zasyčel. „Přijeli z druhého konce republiky. Co si o mně pomyslí?“
„A co sis myslel ty o mně, když jsi utratil poslední peníze za novou herní konzoli?“ ustoupila o krok. „V peněžence mám dvě stě korun. To je všechno, co nám zbývá do výplaty.“
„Kup těstoviny a párky. Něco vymysli.“
„Ne.“
Marek zamrkal, jako by špatně slyšel. „Jak to myslíš – ne?“
„Tak, že se před tvými příbuznými nebudu ponižovat a předstírat, že je všechno v pořádku. Jestli chceš, aby měli co jíst, postarej se o to sám.“
V tom se ve dveřích znovu objevil Dalibor. „Brácho, máme hlad. Cesta byla dlouhá.“
„Hned, jen moment,“ odpověděl Marek a nervózně si projel rukou vlasy.
„To Karolína nehodlá vařit?“ ušklíbl se Dalibor. „Pěknou manželku sis vybral. Moje Tereza Řezníková by něco takového nikdy neudělala.“
„Tvoje Tereza,“ odvětila chladně Karolína, „od tebe dostává peníze na domácnost. Já od Marka poslouchám jen sliby.“
Dalibor zrudl vzteky, prudce se otočil a práskl za sebou dveřmi.
„Spokojená?“ procedil Marek mezi zuby. „Shodila jsi mě před vlastním bratrem.“
Karolína se krátce, hořce zasmála. „Ty se shazuješ sám. Pokaždé, když přineseš domů další zbytečnost místo jídla. Když slibuješ, ale nic z toho nesplníš. Když lžeš mně – i sobě.“
„Drž už konečně pusu!“ zařval Marek tak hlasitě, že se jeho hlas rozlehl celým bytem a z obývacího pokoje se ozval překvapený šramot.