„To je v pořádku,“ odpověděla Karolína Kolářová klidně a doprovodila Lucii Kratochvílovou až ke dveřím.
Asi po měsíci narazila v supermarketu na Dalibora Sedláčka. Na první pohled vypadal jinak – zhubl, tvář měl nezdravě pobledlou a působil unaveně.
„Karolíno!“ vydechl překvapeně. „Jak se ti daří?“
„Nemůžu si stěžovat. A co ty?“
Pokrčil rameny a rozpačitě se pousmál. „Tereza Řezníková odešla. Došla jí trpělivost s mými výmluvami i s tím, jak jsem šetřil na každé koruně.“
Karolína jen mlčela.
„Víš… tehdy jsme se k vám s Lucií zachovali opravdu hrozně,“ pokračoval tiše. „Byli jsme bezohlední a sprostí.“
„Stalo se,“ řekla bez emocí.
„Nepotkala jsi v poslední době Marka Navrátila?“
„Ne. A ani po tom netoužím.“
Dalibor si povzdechl. „Děláš dobře. Je na tom špatně. Přišel o práci, začal pít. Ta mladá ho opustila hned, jak vyschly peníze. Teď přespává u matky.“
Karolína přikývla. Uvnitř necítila lítost, jen prázdné konstatování faktu.
„Musím běžet,“ ukončila rozhovor a zamířila ke vchodu.
„Karolíno!“ zavolal za ní ještě. „Udělala jsi správně, že jsi od něj odešla. Opravdu.“
Její život se mezitím posunul úplně jinam. V práci ji povýšili, začala chodit na kurz francouzštiny a častěji si dopřávala divadlo. Všechno tohle dřív odkládala, protože vedle Marka na sebe nikdy nezbyl prostor.
Jednoho večera, když se vracela domů, si všimla postavy stojící před domem. Byl to Marek. Pohublý, shrbený, s neudržovaným plnovousem a pomačkaným kabátem.
„Karolíno…“ přispěchal k ní. „Prosím tě, odpusť mi.“
„Odejdi, Marku.“
„Uvědomil jsem si, jaký jsem byl hlupák! Dej mi ještě šanci!“
„Je pozdě. Běž pryč.“
„Ale já tě miluju!“
Zastavila se a podívala se mu přímo do očí. „Ne. Ty miluješ jen sám sebe. Teď jen hledáš někoho, kdo by se o tebe postaral. A to já nebudu.“
„Prosím, aspoň jednu možnost!“
„Dostals jich víc než dost. Všechny jsi promarnil. Nech mě být.“
Natáhl se po její ruce, ale ucukla. „Nedotýkej se mě. Ještě jednou a zavolám policii.“
„Jsi bezcitná!“ vykřikl zoufale. „Kvůli tobě jsem přišel o všechno!“
„Ne kvůli mně,“ odpověděla vyrovnaně. „Zničil ses sám svou chamtivostí, sobectvím a tím, jak ses díval na ostatní svrchu. Sklízíš jen to, co sis zasel.“
Prošla kolem něj a vstoupila do domu. Za jejími zády začalo drobně pršet a Marek zůstal stát venku, opuštěný a promočený.
O rok později potkala Matěje Malíře, kolegu z vedlejšího oddělení. Byl ohleduplný, mluvil s ní s respektem a nikdy na ni netlačil. Vedle něj se cítila klidně.
Když se brali, Lucie přišla na svatbu a z jejího úsměvu bylo patrné, že to myslí upřímně. Dalibor poslal pohlednici z města, kam se po rozvodu odstěhoval.
O Markovi už pak Karolína neslyšela. Povídalo se, že střídá zaměstnání, ale nikde dlouho nevydrží. Jeho povaha ho všude dohnala.
Občas, když seděla v útulném obýváku nového bytu, vzpomněla si na den, kdy jí Marek poručil, aby z prázdných zásob pohostila jeho příbuzné. Tehdy se všechno zlomilo. Toho dne se rozhodla, že už nikdy nedovolí, aby s ní někdo jednal bez úcty. Zvolila sebe.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Matěj a objal ji kolem ramen.
„Jen tak,“ usmála se. „O tom, jak zvláštní umí být život.“
„Co dáme k večeři? Objednáme něco?“
Zavrtěla hlavou. „Radši si uvaříme. Společně.“
„Tak platí,“ pousmál se a políbil ji do vlasů.
Přitulila se k němu. Její cesta se konečně ubírala správným směrem. A kdesi daleko v minulosti zůstal muž, který nikdy nepochopil, že lásku ani respekt si nelze vynutit – člověk si je musí zasloužit.