Do předsíně mezitím vběhla i Lucie Kratochvílová, přivábená křikem.
„Co se tady děje?“ obořila se vyčítavě na Karolínu. „Marku, ty si necháš takhle přerůstat manželku přes hlavu?“
Karolína k ní pomalu otočila hlavu. V očích měla chlad, který Lucii zarazil víc než křik před chvílí. „Řekni ještě jediné slovo,“ pronesla tiše, „a klidně povím tvému muži Vítu Vackovi, jak často se scházíš s Lukášem Janečkem z vedlejšího domu.“
Lucii rázem zmizela barva z tváře. O krok ustoupila. „Ty si vymýšlíš…“
„Nevymýšlím,“ přerušila ji Karolína klidně. „Vím toho víc, než si myslíš.“ Sáhla po kabelce ležící na komodě. „A teď mě omluvte.“
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zastoupil jí Marek cestu.
„K mámě. Aspoň tam po mně nikdo nechce, abych z ničeho vykouzlila večeři pro celý regiment příbuzných.“
„Jestli odejdeš, už se sem nevracej!“ zařval.
Zastavila se, pomalu se k němu otočila a zadívala se mu přímo do očí. „Víš co, Marku? To je asi nejrozumnější věta, kterou jsi za poslední rok řekl.“
Dveře za ní tiše zaklaply.
Alena Procházková otevřela bez zbytečných otázek. Stačil jediný pohled na dceru a všechno pochopila. Objala ji a posadila ke stolu v malé kuchyni, kde už voněl čerstvě zalitý čaj.
„Povídej,“ vybídla ji stručně a postavila před ni hrnek.
Karolína ze sebe postupně dostala všechno – prázdné skříňky, neohlášené návštěvy, Markovy nákupy zbytečností místo potravin i jeho neustálé požadavky.
„A ty ses prostě zvedla a odešla?“ přikývla matka uznale. „Udělala jsi dobře. Jak dlouho bys to ještě snášela?“
„Mami… já ho měla ráda.“
„Měla,“ zdůraznila Alena tiše. „Láska bez úcty dlouho nepřežije.“
V tu chvíli se Karolíně rozvibroval telefon. Na displeji svítilo Markovo jméno. Hovor bez váhání odmítla.
„Nech to být,“ poradila jí matka. „Ať si svoje příbuzenstvo vyřeší sám.“
Mobil se znovu a znovu rozsvěcel, pak začaly přicházet zprávy. Karolína je ani neotevřela.
Alena jí dolila čaj. „Nikdy jsem ti to nevnucovala,“ řekla zamyšleně, „ale Marek mi od začátku neseděl. Příliš si o sobě myslel a pro ostatní nechával málo prostoru.“
Karolína se pousmála, tentokrát unaveně. „Stejně bych tě tehdy neposlechla.“
„To je pravda. Zamilovaní slyší jen to, co chtějí.“
Mezitím se v jejich bytě odehrávala jiná scéna. Dalibor Sedláček přecházel po obýváku sem a tam, rukama rozhazoval do vzduchu.
„Viděl jsi to? Takhle se chová tvoje žena? Hosté přijedou a nedostanou ani najíst!“
Marek pobíhal mezi kuchyní a obývákem, otevíral skříňky, lednici, jako by doufal, že se v ní zázrakem něco objeví.
„Dalibore, přestaň už,“ vyštěkl podrážděně.
„Já ti to říkala,“ přidala se Lucie z gauče. „Vzpomínáš? Hned na začátku jsem říkala, že se k tobě Karolína nehodí.“
„DOST!“ vybuchl Marek. „Jestli jste tak chytří, běžte do hotelu!“
„Do hotelu?“ vyvalil Dalibor oči. „Vlastního bratra pošleš do hotelu? Přijeli jsme za tebou, myslel jsem, že si uděláme rodinný večer…“
„Rodinný,“ ušklíbl se Marek a znovu otevřel lednici. Zírala na něj jen láhev kečupu a prošlý jogurt. „Tady není vůbec nic.“
„To je vina té tvé Karolíny,“ pohodila Lucie hlavou. „Pořádná hospodyně má doma zásoby.“
„Pořádná hospodyně má taky pořádného chlapa,“ vyklouzlo Markovi dřív, než si to stačil rozmyslet.
Sourozenci na něj nevěřícně pohlédli.
„Ty se jí zastáváš?“ vydechl Dalibor. „Odešla od tebe a ty ji ještě obhajuješ?“
Marek se sesunul na židli. Až teď mu plně došlo, co se stalo. Karolína prostě vzala kabelku a odešla. A on v hloubi duše věděl, že měla důvod.
Promnul si obličej a zvedl k nim pohled. „Víte co? Jeďte domů. Potřebuju si všechno srovnat v hlavě.“
„Domů?!“