„Domů?!“ vyjekla pobouřeně Lucie Kratochvílová. „Vždyť jsme teprve přišli!“
„Řekl jsem domů!“ vyštěkl Marek Navrátil a prudce se postavil. „Okamžitě vypadněte z mého bytu!“
Karolína Kolářová zůstala u matky tři dny. Za tu dobu jí Marek volal snad dvacetkrát, zaplavil ji zprávami a dokonce se objevil i u Aleny Procházkové. Ta ho však nepustila ani přes práh.
„Karolína tě teď nechce vidět,“ oznámila mu přes zavřené dveře. „Běž domů, Marku.“
Čtvrtý den se Karolína rozhodla vrátit do bytu – ne kvůli usmíření, ale aby si odvezla své věci. Byla přesvědčená, že Marek bude v práci. Když však otevřela dveře, seděl u kuchyňského stolu.
„Karolíno!“ vyskočil tak rychle, až převrhl židli. „Ty ses vrátila!“
„Jen pro svoje věci,“ odpověděla chladně.
Bez dalšího slova zamířila do ložnice a začala skládat oblečení do kufru. Marek se opřel o zárubeň a mlčky ji sledoval.
„Prosím tě, pojďme si promluvit…“
„O čem?“ přerušila ho ostře. „O tom, jak jsi mě shodil před vlastní rodinou? Nebo o tom, že rozhazuješ peníze, a já mám kouzlit večeře z prázdné lednice?“
„Došlo mi to. Všechno. Udělal jsem chybu.“
Zastavila se a podívala se na něj s nevěřícným výrazem. „Chybu? Marku, ty neděláš chyby jednou za čas. To je pořád dokola stejný scénář.“
„Změním se, slibuju!“
Zavrtěla hlavou. „To jsi říkal, když jsi koupil obří televizi místo nové lednice. Pak znovu, když jsi výplatu z prémií propil s kamarády. A taky když…“
„Dost!“ udeřil pěstí do rámu dveří. „Jak dlouho mi to ještě budeš předhazovat?“
„Dokud se minulost nestane minulostí i pro tebe,“ odpověděla tiše. „Jenže to se nestane. Tohle byl náš život. Vlastně spíš to, co z něj zbylo.“
Zapnula zip kufru a přešla do předsíně. U dveří se ještě na okamžik zastavila.
„Mimochodem, včera mi volal tvůj bratr Dalibor Sedláček,“ pronesla klidně. „Omluvil se. Řekl, že jsem měla pravdu. A taky mi prozradil něco zajímavého.“
Marek ztuhl. „Co například?“
„Že sis od něj před měsícem půjčil deset tisíc korun. A utratil je za svoje hračky. Mně jsi přitom tvrdil, že ti opozdili výplatu.“
Z tváře mu zmizela barva. „To není tak, jak si myslíš…“
„Už na tom nezáleží,“ přerušila ho. „Žij si, jak chceš. Jen beze mě.“
Dveře za sebou zavřela tiše, téměř bez zvuku.
Uplynuly dva měsíce. Karolína si pronajala malou garsonku nedaleko kanceláře. Rozvod byl v běhu a Marek proti němu nic nenamítal, jako by konečně pochopil, že některé věci se nedají vrátit zpět.
Jednoho večera ale zazvonil zvonek. Na prahu stála Lucie Kratochvílová.
„Můžu dál?“ zeptala se nejistě.
Karolína ustoupila stranou. „Pojď. Dáš si čaj?“
„Ráda.“
Usadily se v malé kuchyni. Lucie nervózně svírala hrnek v dlaních.
„Přišla jsem se omluvit,“ vyhrkla nakonec.
Karolína pozvedla obočí. „Za co konkrétně?“
„Za všechno. Že jsem se vám pletla do vztahu. Že jsem Marka štvala proti tobě. Že jsem se chovala… příšerně.“
„Co se stalo?“ zeptala se Karolína klidně. „Odkdy ta náhlá upřímnost?“
Lucie sklopila zrak. „Vít Vacek zjistil pravdu o Lukáši Janečkovi. Netuším, jak na to přišel, ale přišel. Podal žádost o rozvod. A víš, co mi řekl?“
„Ne.“
„Že sklízím, co jsem zasela. Že na troskách cizí rodiny se vlastní štěstí stavět nedá.“
Karolína pomalu dolila čaj.
„A ještě něco,“ pokračovala Lucie tiše. „Marek teď žije s nějakou mladou holkou. O deset let mladší. Tahá z něj peníze, co to jde. Dokonce prodal auto, aby jí koupil kožich.“
„Není mi ho líto,“ odpověděla prostě Karolína.
„Ani nemá být. Každý si vybírá svou cestu. Já tu svou taky.“
Chvíli seděly mlčky. Nakonec se Lucie zvedla.
„Děkuju, že jsi mě vyslechla,“ řekla tiše. „A ještě jednou se ti upřímně omlouvám.“