…schopnost hledat společnou řeč a dělat kompromisy. Bez ochoty ustoupit a přijmout druhého takového, jaký skutečně je, se i velká láska může rozpadnout.
Po svatbě zůstali Radovan Šimon s Terezou Konečnou bydlet u Natálie Králové, takže měla jejich každodenní soužití doslova na očích. Radovan si přivydělával po večerech a o víkendech jako kurýr, aby nebyl závislý na matčině podpoře. Snažil se dokázat, že se umí postarat sám o sebe.
Tereza byla plná energie, společenská a zvyklá být stále v pohybu. Toužila trávit s manželem víc času, ideálně někde venku, mezi lidmi, ne jen doma u televize. Jejich představy o společném životě se však začaly rozcházet. Hádky přibývaly, drobné neshody přerůstaly ve větší konflikty a napětí mezi nimi houstlo. Nakonec se stalo to, co si Natálie v duchu připouštěla už od začátku – mladí se znovu ocitli na radnici, tentokrát kvůli rozvodu.
Tušila, že to tak může dopadnout, přesto si až do poslední chvíle přála, aby to zvládli. Tereza byla milá, slušně vychovaná a bystrá dívka. Kdyby se s Radovanem potkali o pár let později, když by byli oba vyzrálejší, možná by z toho vzniklo pevné manželství na dlouhá léta. Jenže mládí a prudké emoce často rozhodují rychleji než rozum.
Co přesně mezi nimi nastalo, Natálie nevěděla. Nepovažovala za správné vyptávat se ani rozdávat nevyžádané rady. Když se Radovan vrátil z úřadu s potvrzením o rozvodu, působil zlomeně.
„Mami, jestli mě ještě někdy napadne se ženit, prosím tě, rozmluv mi to,“ řekl trpce.
„Ber to jako zkušenost,“ snažila se ho uklidnit. „Každá situace nás má něco naučit. A Tereza není špatná. Jen na tak vážný krok ještě nebyla připravená.“
Radovan se na ni nechápavě podíval. „A ty stojíš na čí straně?“
„Na ničí,“ odpověděla klidně. „Za rozpad manželství nesou odpovědnost vždycky oba. Někdo víc, někdo míň, ale nikdy to není jen vina jednoho.“
„Ne. U nás za to může Tereza. Neměli jsme se brát,“ uzavřel rozhovor a v jeho hlase zazněla únava.
Natálie jen tiše zavrtěla hlavou. Nemělo smysl se přít. Pokud mu takové vysvětlení pomáhalo překonat bolest, nechala mu jeho pohled.
Uplynulo půl roku. K jejímu překvapení Tereza nepřerušila kontakt. Psala jí k svátkům, občas zavolala jen tak, aby si popovídaly. Natálie o tom Radovanovi neříkala, obávala se jeho reakce. Zároveň však nedokázala Terezu odmítnout – bylo zřejmé, že k ní stále cítí blízkost.
Jednoho dne ji Tereza požádala o pomoc. Ve škole se dostala do potíží, protože nezvládla zápočet z chemie. Natálie, která vyučovala chemii a biologii na střední škole, neváhala ani chvíli.
„Moc vám děkuju, paní učitelko,“ řekla Tereza s úlevou. „Chemie mi vůbec neleze do hlavy. A bez toho zápočtu mě nepustí dál, navíc příští semestr mě čeká z toho předmětu zkouška.“
V jejím hlase zaznívala obava, protože věděla, že pokud by se o jejích studijních problémech dozvěděli doma, přijali by to velmi těžce.