Když toho večera odemkla byt, s úlevou spatřila v předsíni Radovana Šimona. Srdce jí poskočilo radostí.
„Radovane, ahoj,“ vydechla a udělala k němu pár kroků. „Jsem ráda, že jsi doma.“
Neopětoval úsměv. „Zastavil jsem se jen pro svoje věci,“ odpověděl chladně. „To, co jsi udělala, beru jako zradu. Odstěhuju se. Aspoň ti nebudu překážet, až si sem budeš vodit svou chráněnkyni.“
Ta slova ji bodla. „To přece není fér,“ namítla tiše. „Tereza Konečná mě požádala o pomoc, hrozilo jí vyloučení ze školy. Víš přece, že nemá nikoho, kdo by jí poradil. Nechce zklamat prarodiče a bojí se jim cokoliv říct.“
Snažila se zachovat klid. „Vždycky jsem tě učila, že si lidé mají pomáhat. Jsi citlivý a slušný člověk, tohle bys měl chápat.“
Radovan bez dalšího slova naházel oblečení do sportovní tašky. Zip hlasitě zadrnčel a dveře se za ním zavřely.
V bytě zůstalo ticho, které Natálii Královou svíralo u srdce. Týdny plynuly a on o sobě nedal vědět. Nevěděla, kde přesně bydlí, ani jak se mu daří.
Tereza dál docházela na konzultace. Po tom výstupu chtěla přestat, aby nebyla příčinou dalšího napětí, ale Natálie ji přesvědčila, že útěk nic nevyřeší. Horší už to být nemůže, říkala si.
Později se od společných známých dozvěděla, že Radovan bydlí s kamarádem v pronajatém bytě. Ta informace jí přinesla aspoň částečný klid – věděla, že není sám. Přesto v ní zůstával pocit nevyřčených slov.
Nakonec mu napsala dlouhý e‑mail. Otevřeně mu sdělila, že ho miluje víc než kohokoli jiného a že pro něj bude vždy oporou. Zároveň však nedokázala odmítnout pomoc dívce, která se ocitla v nesnázích. Připomněla mu, že kdysi Terezu miloval a sliboval jí podporu. Teď ji ze svého života vymazal – a po ní chtěl totéž.
Viděla, že si zprávu přečetl ještě ten večer. Odpověď ale nepřicházela. Až třetí den zazvonil telefon.
„Mami, ahoj,“ ozval se známý hlas.
„Radovane,“ vydechla s úlevou. „Jsem ráda, že voláš.“
„Přemýšlel jsem,“ pokračoval klidněji než posledně. „S Terezou jsme si konečně sedli a probrali, proč nám to nevyšlo. Měli jsme to udělat dávno. Tenkrát bylo jednodušší odejít než řešit problémy. Teď jsme si všechno vyjasnili a rozešli se bez zloby.“
„To mě těší,“ odpověděla upřímně. „Tak se zachová dospělý muž. Jsem na tebe pyšná.“
„Promiň, že jsem na tebe útočil. Obvinil jsem tě neprávem. Jednala jsi správně.“
Na okamžik zaváhala. „Vrátíš se domů?“ zeptala se tiše.
„Ne. Chci se postavit na vlastní nohy. A ty bys měla žít i svůj život. Ale o víkendu se zastavím. Chybí mi tvůj pověstný koláč.“
Natálie se při těch slovech usmála. Vychovala syna, který dokáže uznat chybu a napravit ji – a to bylo víc než cokoliv jiného.