V tu chvíli před domem prudce zabrzdila dodávka.
Z kabiny vyskočili dva mladíci. Otevřeli zadní dveře a bez větších řečí vyložili kovovou postel, kterou postavili ke kontejnerům. Hned za ní přihodili pytel napěchovaný starým oblečením. Nakonec vytáhli ještě obstarožní křeslo. Položili ho pár kroků od Lucie, ani si jí pořádně nevšimli, nasedli zpátky do auta a během okamžiku byli pryč.
Lucie si křeslo pozorně prohlédla.
„Vypadá vlastně docela zachovale, jen ten potah je příšerně špinavý,“ pomyslela si. „Přečalounit ho by nebyl problém. V nábytkářské dílně jsem dělala roky, látky mám ještě doma dost. A Radek si přece pořád stěžuje, že ho z těch tvrdých židlí bolí záda. Na gauči taky dlouho nevydrží. Tohle má aspoň opěrky…“
S námahou křeslo popadla a po několika odpočincích ho dotáhla až do bytu. Radek na ni zůstal zírat.
„Proboha, proč to taháš domů?“ vyhrkl překvapeně.
„Podívej se na něj pořádně,“ nedala se Lucie. „Stačí nový potah, trochu spravit konstrukci a bude jako nové. Můžeš v něm sedět u televize, záda ti poděkují.“
„A odkud ho máš?“ zajímal se Radek podezíravě.
„Stálo u popelnic. Nějací kluci to přivezli, vyhodili a zmizeli.“
Radek si zamyšleně promnul zátylek. „No…“
„Jaképak no?“ ohradila se Lucie. „Radši vezmi šroubovák a sundej ten starý potah.“
Po krátkém váhání přikývl. Odnesl křeslo do pokoje a pustil se do práce. Postupně odstraňoval sponky a uvolňoval látku, zatímco Lucie chystala nový materiál a šicí stroj.
„Tohle je odfláknuté,“ bručel Radek. „Drží to pevně, ale zpracování je samý chaos. Jako by to dělal někdo bez zkušeností.“
Sejmul látku z opěradla a začal rozebírat sedák. Najednou strnul.
„Lucie, pojď sem!“ zvolal naléhavě.
Otočila se k němu – a zůstala stát jako přimrazená.
V dutinách, které byly očividně vytvořené záměrně, leželo úhledně vyskládaných šest balíčků stodolarových bankovek.
„Co to má znamenat?“ vydechla sotva slyšitelně.
„Vypadá to na peníze. A ne zrovna malé,“ odpověděl Radek tiše.
„Jak se to tam mohlo dostat?“
„Jestli to někdo vyhodil i s tímhle uvnitř, pak asi netuší, kde to skončilo. A když to leželo u odpadu, těžko to teď bude hledat.“
Lucii se v očích zablesklo.
„Takže… ty peníze můžeme použít?“ zeptala se dychtivě.
Radek zkoumal svazky jeden po druhém. „Podle všeho ano.“
„A nemůže z toho být průšvih?“ pochybovala stále.
Radek se nadechl a pomalu odpověděl: „Upřímně řečeno, myslím, že…“