Z chodby se ozvalo netrpělivé volání: „Pojďte už, jsou tady!“ křikla Kateřina Tesařová směrem ke dveřím.
Chlapci vyrazili jako střely. Seběhli dvě patra téměř bez dechu a už stáli před domem právě ve chvíli, kdy taxík zastavil. Prarodiče teprve vystupovali.
Lucie Moravecová sotva zavřela dveře auta a už rozdávala pokyny: „Tomáši, vezmi tyhle tašky, nejsou těžké. Matěji, ty popadni ty druhé, ale dávej pozor, ať ti nic nevypadne! Sebastiáne, v kufru je ještě televize, tu prosím vyndej.“
„Televize?“ podivil se Sebastian Král.
„Ano, ta velká krabice na zadním sedadle. Rychle, ať tu nestojíme,“ pobídla ho.
Během pár minut bylo všechno nahoře v bytě. Krabice, tašky i rozesmátí kluci.
„Mami, kde jste na to vzali?“ vydechla překvapeně Kateřina, když zahlédla obří balení.
„Měli jsme něco našetřeno,“ odpověděla Lucie trochu rozpačitě a svlékla si kabát.
Pak zamířila ke stromku a opatrně pod něj skládala dárky. Pro starší vnuky připravila notebooky, aby je mohli využít při studiu. Pro mladší nachystala nové mobilní telefony. Když balicí papír zašustil a víka krabic se otevřela, propukla v bytě bouře nadšení.
Novou televizi Sebastian připevnil na zeď. Obraz byl ostrý a jasný, s tou starou se to nedalo vůbec srovnat.
Silvestr se vydařil nad očekávání. Sebastian se po celý večer ochotně točil kolem tchyně, doléval jí pití a staral se, aby jí nic nechybělo. Bylo vidět, že má radost nejen z dárků, ale hlavně z její přítomnosti.
Lucie a Radek Dlouhý se domů dostali až k ránu. Unavení, ale spokojení, okamžitě usnuli.
Když se Radek probudil, našel manželku sedět u stolu nad papírem.
„Co to sepisuješ? Novoroční hlášení?“ zasmál se.
„Nedělej si legraci,“ napomenula ho přísně, aniž by zvedla hlavu. „Včera jsem si u Kateřiny všímala, co by ještě potřebovali. Teď si to dávám dohromady, ať na nic nezapomenu.“
„Ty se cítíš jako milionářka?“ poškádlil ji.
Lucie na okamžik zvážněla. „Nikdy jsme si nežili v přepychu, Radku. Vždycky jsme vyšli tak tak. Když nám teď osud dopřál víc, chci, aby z toho něco měli hlavně oni – naše dcera a vnuci.“
Po chvilce tiše dodala: „A také pomůžeme lidem, kteří jsou na tom hůř.“
Radek ji pohladil po rameni. „Já ti přece nebráním. Komu jinému bychom ty peníze měli dát než vlastní rodině?“
Lucie se usmála, vstala, objala ho a pak se znovu sklonila nad dlouhým seznamem, který, zdálo se, nebral konce.