Tereza Rychlá stála nehybně u okna v obývacím pokoji a upřeně sledovala ženu, která ji ještě před pár okamžiky oslovovala něžně „dceruško“. Teď však Dagmar Martincová stála uprostřed místnosti, v rukou svírala složku papírů a její tvář byla zkřivená zlostí.
Celé to začalo v sobotu dopoledne. Tereza právě chystala snídani, když se znenadání ozval zvonek. Zarazilo ji to — Roman Blažek byl v posilovně a žádnou návštěvu nečekali.
— Terezko, zlatíčko! — zvolala Dagmar Martincová hned ve dveřích a s velkou kabelkou vrazila do předsíně tak prudce, že do Terezy málem narazila. — Jak se máš? Všechno v pořádku?
Za ní se dovnitř protlačil neznámý muž kolem padesátky, pečlivě upravený, v tmavém obleku.
— Promiňte… a vy jste? — pohlédla na něj Tereza nechápavě.
— To je Oldřich Pavlíček, právník, — mávla rukou tchyně, jako by šlo o naprostou samozřejmost. — Máme něco důležitého k projednání.
Tereze se stáhl žaludek nepříjemnou předtuchou. Jaké „něco“? A proč bez Romana?
— Posaďte se… udělám čaj, — nabídla zdvořile, i když v ní narůstalo napětí.
— Nezdržujme se zbytečnostmi, — usadila se Dagmar Martincová na pohovku a poklepala vedle sebe. — Sedni si k nám, promluvíme si jako rodina.
Právník mezitím otevřel aktovku a vytáhl připravené dokumenty.
— Víš, Terezo, — začala tchyně nezvykle měkkým hlasem, — celou noc jsem přemýšlela o tobě a Romanovi. Jste mladí, plní sil, a přitom žijete v podnájmu. To jsou přece vyhozené peníze!
Tereza se zamračila. V podnájmu? Ten byt byl přece její. Koupila ho dávno předtím, než Romana vůbec poznala, a zaplatila jej ze svých úspor.
— Dagmar, ten byt je psaný na mě, — připomněla klidně. — Už jsem o tom mluvila.
— Ale ano, jistě, — mávla tchyně netrpělivě rukou. — Jenže jste manželé! A manželství znamená společné věci. Napadlo mě, že by bylo správné přepsat polovinu bytu na Romana. Aby bylo jasno.
— Jasno v čem? — zeptala se Tereza a cítila, jak jí po zádech přeběhl chlad.
— No přece aby se cítil jako doma. Jako skutečný pán domu. Takhle to vypadá, že u tebe jen bydlí.
Oldřich Pavlíček si odkašlal a posunul k ní několik listů.
— Připravil jsem darovací smlouvu na polovinu nemovitosti, — vysvětlil věcně. — Je to standardní postup, stačí váš podpis.
Tereza vzala papíry do rukou. Text byl hotový, paragrafy přesně formulované. Chyběl jediný detail — její podpis pod převodem poloviny bytu na Romana.
— To myslíte vážně? — vydechla sotva slyšitelně.
— A proč ne? — pokrčila Dagmar rameny. — Pokud Romana miluješ, nemáš důvod mu nevěřit. Nebo snad pochybuješ? Proč by sis ho jinak brala?
Tereza pomalu vstala. Myšlenky jí vířily hlavou. Věděl o tom Roman? Samozřejmě že věděl. Jinak by jeho matka netušila, že je byt napsaný jen na ni. A právník by tu neseděl náhodou.
— Kde je Roman? — zeptala se tiše.
— V posilovně, — odpověděla tchyně a uhýbala pohledem. — Řekli jsme si, že to nejdřív probereme bez něj. Takové praktické věci mohou muže zbytečně rozptylovat.
— Řekli jsme si? — zopakovala Tereza chladně. — Kdo přesně?
— Já jsem to navrhla, — přiznala Dagmar s nádechem podráždění. — Vždyť na tom nic není.
V té chvíli Tereze všechno zapadlo do sebe. Roman o tom ví. Možná to byl dokonce jeho nápad. Neměl odvahu přijít s tím sám, a tak poslal matku. Zbabělec.
— Víte co, — pronesla nakonec klidně a složila dokumenty zpět do úhledné hromádky na stole, — já si to musím promyslet.