„Víš co, Romane?“ pronesla po chvíli ticha chladně. „Raději vůbec nejezdi.“
„Prosím?“ zarazil se.
„Sbal si svoje věci a najdi si jiné místo k životu. Tady už pro tebe není prostor.“
„Terezo, vždyť jsme se vzali!“ vyhrkl nevěřícně.
„Ano. A?“ odpověděla bez zaváhání.
„Jsme přece manželé. Rodina!“
„Rodina si týden po svatbě nepřipravuje podklady k převodu cizího majetku,“ odsekla.
„Já se o nic nesnažím!“ bránil se.
„Opravdu? Jak je tedy možné, že Dagmar Martincová zná do posledního detailu informace o mém bytě? A dokonce měla připravenou darovací smlouvu?“
Na druhém konci bylo ticho. „No… pracovala přece jako právnička. To je prostě zvyk…“
„Přestaň,“ skočila mu do řeči. „Řekl jsi jí, že byt je psaný jen na mě. Svěřil ses jí, že se cítíš odstrčený. A společně jste vymysleli, jak mě přesvědčit.“
„Ne společně! To byl její nápad!“ ohradil se.
„Dobře. Tak jí to vysvětli ty. Řekni jí, že nic podepisovat nebudu.“
„Řeknu! Samozřejmě že ano. Jen se, prosím tě, nerozčiluj…“
„Na to je pozdě.“
„Terezo… mám tě rád…“
„Já už ne,“ odpověděla tiše a hovor ukončila.
Mobil okamžitě odpojila i od nabíječky, jako by tím chtěla přerušit poslední spojení. Potřebovala klid. Absolutní ticho, aby si mohla srovnat myšlenky.
Najednou jí byt připadal nezvykle rozlehlý a prázdný. Ještě včera tu bylo rušno, smích, plánování budoucnosti. Teď slyšela jen vlastní kroky. Otevřela skříň – jeho oblečení viselo vedle jejího. V kuchyni zůstala jeho oblíbená hrnková souprava v dřezu. U dveří stála sportovní taška, jako by se měl každou chvíli vrátit z tréninku.
Systematicky začala jeho věci skládat do tašek. Bez emocí, bez spěchu. Trička, kalhoty, boty, hygienické potřeby. Všechno uložila do několika pytlů a postavila je do předsíně. Ať si je vyzvedne. Nic víc.
Pak si sedla k notebooku. Otevřela stránku správce domu a sepsala žádost o okamžitou výměnu zámků. Zítra zavolá zámečníka. Nehodlala riskovat, že se objeví s náhradními klíči.
Další krok byl jasný. Pozítří navštíví skutečného právníka – někoho nezávislého, ne známého jeho matky. Potřebovala mít jistotu, že její majetek zůstane nedotknutelný. Ne proto, že by čekala další útok, ale protože důvěra už byla pryč.
Když se setmělo, rozezněl se zapomenutý pevný telefon. Lekla se toho zvuku.
„Terezo?“ ozval se Romanův napjatý hlas. „Proč mi to nebereš?“
„Nemám co říct.“
„Mluvil jsem s mámou. Už se do ničeho plést nebude, slíbila to.“
„To je jedno,“ odpověděla unaveně. „Už tě tady nechci.“
„To přece nemyslíš vážně! Jsme manželé!“
„Manželství není vstupenka k cizímu bytu,“ pronesla klidně.
„Ale já nic nechtěl!“
„Pak sis měl dát pozor, komu si stěžuješ,“ uzavřela.
Na druhé straně bylo slyšet jen jeho zrychlený dech.
„Je konec, Romane,“ řekla pevně. „Najdi si jiné místo. Tady už domov nemáš.“
Telefon položila a vytáhla šňůru ze zásuvky. Ticho, které následovalo, bylo těžké, ale osvobozující. Opřela se o zeď a poprvé za celý den se jí roztřásly ruce. Přesto věděla, že se rozhodla správně. O vlastní střechu nad hlavou – a o vlastní důstojnost – už nikdy bojovat nebude.