„Nikomu nikoho neberu,“ pronesla Tereza klidněji, než se ve skutečnosti cítila, a usedla do křesla naproti Dagmar. „Jestli chce být Roman majitelem bytu, může si nějaký pořídit. Svůj vlastní.“
„A z čeho asi?“ vzlykla tchyně teatrálně. „Kde na to má vzít?“
„To netuším. To je přece jeho starost.“
„Jsi bezcitná!“ vybuchla Dagmar. „Studená jak led! Čím sis ho vůbec získala?“
„Nejspíš ne nemovitostí.“
„Tak čím tedy?“ nedala se odbýt.
Tereza na okamžik zmlkla. Sama si tu otázku v duchu položila už mnohokrát. Když se s Romanem seznámila, okouzlil ji – byl vtipný, galantní, uměl mluvit tak, že člověk zapomněl na celý svět. Jenže postupem času vyšlo najevo, že práce ho příliš neláká, doma nepřiloží ruku k dílu a s penězi zachází lehkomyslně. Neustále opakoval, že u ní bydlí jen do svatby, že potom si přece pořídí něco společného.
Jenže na „společné“ nikdy neměl našetřeno. A nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo změnit.
„Víte co,“ nadechla se Tereza, „počkáme na Romana. Promluvím si s ním bez prostředníků.“
„Já nikam nejdu!“ ohradila se Dagmar okamžitě. „Zůstanu tady a vyslechnu si, co na to řekne!“
„To nepřipadá v úvahu. Tohle je věc mezi manželi.“
„Jsem jeho matka!“
„A já jeho žena.“
„Manželka sotva pár týdnů! Matkou jsem mu celý život!“
Tereza vstala a sáhla po telefonu. „Tak mu zavolám a popíšu, co se tu děje.“
„To nedělej!“ lekla se Dagmar. „Proč ho zbytečně rozčilovat?“
„Pak prosím odejděte.“
Dagmar se zvedla, cosi si pro sebe nevybíravě zamumlala a zamířila ke dveřím. Oldřich ji spěšně následoval.
„Ještě toho budeš litovat!“ otočila se v prahu. „Roman pozná, jaká doopravdy jsi!“
„Ať pozná,“ odpověděla Tereza tiše a zamkla za nimi všechny zámky.
Opřela se zády o dveře a pomalu sjela na podlahu. Ruce se jí chvěly, v hrdle cítila tíhu. Před měsícem jí tahle žena na svatbě se slzami v očích přála štěstí a vychvalovala ji jako ideální snachu. A dnes přišla s právníkem, aby jí vzala polovinu bytu.
Mobil se rozezvonil. Roman.
„Ahoj, lásko,“ ozval se bezstarostně. „Jak se máš?“
„Byla tu tvoje máma.“
Na druhém konci nastalo ticho. „Ano? A… co chtěla?“
„To bys měl vědět.“
Další, ještě delší pauza.
„Terezo, ono to není tak, jak si myslíš…“
„Tak jak to je?“
„Máma má jen obavy. Říká, že to vypadá divně…“
„Co přesně?“
„Že jsem tu vlastně… jako závislý na tobě.“
„Romane,“ přerušila ho, „poslal jsi ji sem?“
„Ne! Tedy… bavili jsme se o tom… a ona se rozhodla sama.“
„O čem jste se bavili?“
„O tom, že chlap by měl být hlavou rodiny… mít něco svého…“
„V mém bytě?“ zeptala se chladně.
„Ne v tvém. V našem!“
„Je můj. Koupila jsem ho dávno předtím, než jsem tě poznala.“
„Ale jsme přece rodina!“
Zavřela oči. Ano, vzali se před měsícem, před týdnem se vrátili ze svatební cesty. A už se řeší převody majetku.
„Romane, přijeď domů. Musíme si promluvit.“
„Jsem zrovna ve fitku…“
„Okamžitě to tam zabal a přijeď.“
„Co se děje?“
„To, že tvoje matka přivedla právníka a nutila mě podepsat darovací smlouvu na polovinu bytu.“
„Proboha… Terezo, o tom jsem nevěděl.“
„Nelži mi.“
„Opravdu ne! Řekla jen, že si s tebou promluví.“
„S dokumenty v ruce?“
„Myslel jsem, že… že ti navrhne dát všechno do pořádku, oficiálně…“
„Co dát do pořádku?“
„No… podíly… aby to bylo spravedlivé…“
Tereza cítila, že už toho má dost. Příliš mnoho polopravd a vyhýbavých odpovědí.