Dagmar Martincová se zatvářila, jako by právě slyšela něco naprosto nepřijatelného.
„Co je na tom k přemýšlení?“ vybuchla. „Snad nejsi lakomá? Nebo snad Romana nemáš ráda?“
Tereza Rychlá zůstala klidná, i když v ní začínalo vřít. „Romana miluji,“ odpověděla vyrovnaně. „Ale ten byt patří mně.“
„Pořád jen já, já!“ rozhazovala rukama Dagmar. „A co je tedy můj syn? Nájemník?“
Tereze zacukalo v koutku úst. „Je to můj manžel. A bydlení s tím nemá co dělat.“
„Takže takhle!“ vyskočila tchyně z gauče. „A kdyby náhodou došlo na rozvod? Roman zůstane s prázdnýma rukama?“
„A pokud se nerozvedeme,“ opáčila Tereza pohotově, „proč by měl být psaný na mém bytě?“
Oldřich Pavlíček si nervózně upravil sako a začal si rovnat papíry, jako by doufal, že šustění listů přehluší narůstající napětí.
„Paní Rychlá,“ vstoupil opatrně do hovoru, „možná by bylo rozumné, kdybyste si to nejprve vyjasnila s manželem.“
„To samozřejmě udělám,“ přikývla Tereza. „Až se Roman vrátí.“
„Ale co chcete řešit?“ nedala se Dagmar. „Normální žena by to nabídla sama! A vy se držíte majetku jako pes kosti!“
To už bylo příliš.
Tereza se zvedla. „Paní Martincová, prosím, opusťte můj byt.“
„Cože?“ zůstala Dagmar sedět, jako by jí podrazili nohy.
„Slyšela jste. Odejděte. Hned.“
„Jak si to dovoluješ!“ zaječela tchyně. „Jsem matka tvého muže!“
„Právě proto vás žádám slušně,“ otevřela Tereza dveře dokořán. „Než ztratím trpělivost.“
Oldřich Pavlíček rychle sesbíral dokumenty a postavil se. „Paní Martincová, pojďme raději…“
„Ty ses zbláznila?“ rozkřičela se Dagmar, když se konečně zvedla. „Kvůli nějakému bytu chceš rozbít rodinu? Říkám ti to jako matka!“
„Nejste moje matka,“ pronesla Tereza chladně. „A rodinu nerozvracím já.“
„Tak kdo tedy?“ přistoupila k ní Dagmar těsně a zabodla jí prst do hrudi. „Kdo sem přivedl právníka?“
„Právě. Kdo?“ nenechala se Tereza zatlačit. „Kdo přišel do mého domova s cizím člověkem a snaží se mě přinutit podepsat převod mého majetku?“
„Po tom všem, co jsem pro tebe udělala!“ chytila se Dagmar dramaticky za srdce.
„A co přesně to bylo?“ zeptala se Tereza.
„Dala jsem ti syna! Nejlepšího chlapa pod sluncem!“
Tereza se pousmála. „Dala? A teď za něj požadujete odměnu?“
„Jakou odměnu!“ rozplakala se tchyně. „Chci jen, aby byl Roman skutečným pánem ve vlastním domě!“
„Ve vlastním?“ zopakovala Tereza tiše. „Ten byt je ale můj.“
„Právě o to jde!“ zvolala Dagmar. „Chlap přece nemůže žít na ženském území!“
„Pak ať si pořídí své,“ odpověděla Tereza bez váhání.
„A z čeho? Vždyť sotva vydělá!“ vzlykla Dagmar.
„Tak si najde lépe placenou práci.“
„To snad nemyslíš vážně!“ obvinila ji tchyně. „Kvůli tobě opustil předchozí místo! Přestěhoval se!“
Tereza ztuhla. Roman se nikam nestěhoval. Seznámili se tady, v jejím městě. A z práce odešel sám, protože mu nevyhovovaly ranní směny.
„Paní Martincová,“ řekla unaveně, „prosím, odejděte. Nic podepisovat nebudu.“
„Nikdy!“ znovu se svalila na gauč. „Dokud to nestvrdíš, nehnu se!“
„V tom případě zavolám policii.“
„Taková neúcta ke starším!“ rozhořčila se Dagmar. „Takhle tě vychovali?“
„Vychovali mě tak, abych nevyhazovala starší dámu násilím,“ odpověděla Tereza. „Ale moje trpělivost má své meze.“
Oldřich si odkašlal. „Paní Martincová, opravdu bychom měli jít a probrat to v klidu…“
„Ne!“ dupla si Dagmar. „Ona mi chce vzít syna!“