„Upřímně řečeno, myslím, že ty peníze tu leží už pěkně dlouho,“ dořekl Radek po krátké odmlce. „Pochybuju, že člověk, který je tam schoval, je ještě naživu. To křeslo samo o sobě nevypadá starobyle, a přesto skončilo u popelnic. Majitelé zřejmě netrpěli nouzí, když se ho bez váhání zbavili. My po nich pátrat nebudeme – a oni po nás už také ne.“
Lucie si tiše přitiskla dlaně k sobě. „Dnes ráno jsem prosila Boha, aby nám pomohl zvládnout tyhle těžké časy,“ zašeptala dojatě. „Možná moje prosby opravdu vyslyšel.“
„Pak bys měla zajít do kostela,“ navrhl Radek klidně. „Zapálit svíčku, poděkovat… a přispět někomu, kdo to potřebuje.“
„Mám jít hned?“ zvedla k němu oči.
„Ano. A nešetři při tom,“ dodal po krátkém zamyšlení. „A hlavně o tom nikomu neříkej. Ani naší dceři. Stejně to nakonec utratíme za vnoučata. My už toho moc nepotřebujeme.“
„Dobře, rozumím,“ přikývla rychle.
„Tak to vezmi a schovej.“
„A co uděláme s tím křeslem?“ napadlo ji ještě.
„Rozložím ho a vrátím zpátky ke kontejnerům. K čemu by nám bylo? Je staré a sedák je navíc prodřený.“
Lucie peníze pečlivě uložila do nejzazšího rohu skříně, kam běžně nikdo nesahal. Potom pomohla Radkovi odnést rozebrané křeslo zpět k odpadu, aby po něm doma nezůstala ani stopa.
V obchodě bankovky rozměnila, aby nepůsobily nápadně, a odtud zamířila rovnou do kostela. Vhodila almužnu do pokladničky, zapálila několik svící a dlouho setrvala v tiché modlitbě. V srdci cítila úlevu i vděčnost.
Mezitím jejich vnoučata netrpělivě vyhlížela babičku s dědečkem. Samozřejmě doufala i v drobné překvapení, i když ti starší už neočekávali nic velkolepého – věděli, že prarodiče vyžijí jen z důchodu a žádné přebytky nemají.
Najednou zazvonil telefon. Volala Lucie.
„Sebastiane, přijedeme k vám taxíkem,“ oznámila bez okolků. „Vezmi kluky a počkejte na nás před domem.“
„Kdo to byl?“ vyšla z kuchyně Kateřina Tesařová a utřela si ruce do utěrky.
„Tvoje maminka. Jedou sem taxíkem,“ pokrčil Sebastian Král nechápavě rameny. „Prý na ně máme čekat dole.“
„Co si zase vymysleli?“ zamručela Kateřina, ale hned se vrátila ke sporáku, kde něco připravovala s dcerou. „Tak běž, ať tam nestojí sami!“
„Matěji, Tomáši!“ zavolal otec na syny. „Chystejte se!“
„Kam jdeme?“ podivil se starší z nich.
„Přivítat babičku a dědu. A moc se nenavlékejte, venku není zima, mikina a čepice vám budou stačit.“