„Terezo, musíme si promluvit,“ oslovil Radim Konečný manželku a tvářil se podrážděně. „Už mě unavuje, jak z nás tvoje máma neustále tahá peníze.“
„Promiň, ale o čem to mluvíš?“ zvedla Tereza Králová překvapeně obočí.
„Podívej se na tohle!“ strčil jí před oči složku s účtenkami. „Zase byla na soukromé klinice. Už toho mám plné zuby. Opravdu plné zuby!“
Radim s Terezou žili ve společné domácnosti třetím rokem. Krátce po svatbě si dali jasný cíl – našetřit na vlastní byt. Aby se jim to podařilo rychleji, nabídla jim Terezina matka Bohumila Hrdličková, že se k ní mohou dočasně nastěhovat. Otevřela jim svůj byt i svou náruč.
Radim to však bral jako naprostou samozřejmost.
„Když mladí nemají dost do začátku, rodina by jim měla pomoct,“ prohlásil tehdy před kamarády. Tereza se málem zakuckala limonádou, ale raději nic neřekla.
„Jasně, bez podpory rodičů to dneska nejde,“ přitakávali ostatní.
„Táta mi přidal na auto.“
„Máma mi platí studium.“
„A mně zase…“
Radim jen souhlasně pokyvoval hlavou. Pocházel z malého města, vychovala ho babička a kromě požehnání a starého domu, kde sama žila, mu dát víc nemohla.
Bohumila Hrdličková se mu brzy začala jevit jako druhá matka. Krátce po svatbě jí tak i začal říkat.
„Radime, není ti zima?“ všimla si jednou, že si na sebe do mrazu obléká jen tenkou bundu. Byl leden a teploměr ukazoval minus deset.
„To je dobré,“ mávl rukou.
Večer už měl horečku.
„Terezo, měla bys dohlédnout na to, v čem tvůj muž v zimě chodí,“ poznamenala Bohumila.
„Mami, je dospělý. Ať se postará sám. Koupila jsi mu aspoň léky? Nemůže si dovolit marodit, v práci jsou na absence přísní.“
„Možná by si měl najít zaměstnání, kde nemocenská není problém.“
„Mami, jde ti o peníze? Víš přece, že teď šetříme! Chceme vlastní bydlení.“
„Nejde o peníze, ale o rozum,“ povzdechla si Bohumila a z tašky vytáhla sirup, sprej do krku a sklenici malinové marmelády. „Uvař mu čaj s citronem.“
„Hned,“ odpověděla Tereza, ale místo toho si na dvě hodiny zalehla do vany.
„Terezo, dostanu ten čaj?“ ozval se Radim mezi záchvaty kašle. Bohumila si povzdychla a odnesla mu nejen horký nápoj, ale i talíř kuřecího vývaru, čerstvé koláče a teplý šátek kolem krku.
„Maminko, vy jste poklad. Co bych si bez vás počal?“ usmíval se Radim a hlasitě smrkal do starého kapesníku.
„Ten hadr vyhoď, je to líheň bacilů. Tady máš papírové kapesníky,“ podala mu balíček těch nejjemnějších. V tu chvíli si Radim uvědomil, že mít takovou tchyni je výhra.
A tak si při dalším ochlazení záměrně oblékal lehkou bundu před jejíma očima.
„To zase nemáš pořádnou zimní?“ podivila se.
„Ta stará se roztrhla.“
„Vždyť je leden! Kup si novou.“
„Výplatu dostanu až za měsíc. Tereza tvrdí, že letošní zima bude mírná. A dobrá bunda stojí víc, než jsem čekal.“
„Kolik potřebuješ?“
„Patnáct tisíc. Aby nebyla z laciného materiálu.“
„A kolik ti chybí?“
„Deset.“
„Mám je doma. Vezmi si je a po výplatě mi je vrátíš.“
„Děkuju, maminko. Jen o tom, prosím, neříkejte Tereze.“
Souhlasila.
Radim si koupil bundu a doma oznámil, že dostal prémie. Brzy přibyly nové boty, oblek na svatbu kamaráda i hodinky k narozeninám. Pokaždé mu částku potichu poskytla Bohumila.
„Vrátím vám to, přísahám. Jenže Tereza kontroluje naši kasičku do poslední koruny. Kdybych si vzal víc, hned by měla podezření…“
„Dobře, Radime,“ říkala smířlivě. „Snad už brzy budete mít dost na zálohu k hypotéce.“
„Určitě. A babička je na tom špatně… až tu nebude, prodáme její dům a…“
V té chvíli se Bohumila Hrdličková na zetě dlouze zadívala.