„Jak to myslíš, že se chystá?“ vydechla Bohumila Hrdličková ohromeně.
Radim pokrčil rameny. „Pořád opakuje, že už má svůj čas za sebou a že by měla jít na onen svět.“
„Proboha, to ani neříkej. Ať je tady co nejdéle a ve zdraví,“ zamumlala Bohumila a nepříjemně ji zamrazilo.
„Třeba tu opravdu ještě dlouho bude. Jenže my byt potřebujeme už teď. Tereza by ráda děti.“
Tchyně se na zetě zadívala s nechápavým výrazem. Tušila, že to není řečeno jen tak.
„Napadlo mě,“ pokračoval Radim opatrně, „že bychom babičku přestěhovali z vesnice sem.“
„Sem?“ zvedla obočí.
„No kam jinam? K nám.“
„Stanislava Jarošová je tvoje babička, ne moje,“ odpověděla klidně, ale pevně.
„To samozřejmě.“
„Tak až budete mít vlastní bydlení, vezmete si ji k sobě. Já mám dost svých starostí,“ uzavřela téma Bohumila.
Radim si povzdechl. „Jenže to je začarovaný kruh. Bez prodeje jejího domu nemáme na byt. A bez bytu ji sem nevezmeme.“
„To je vaše rozhodnutí. Já vás odtud nevyháním,“ připomněla mu chladně.
Poprvé ji tehdy napadlo, jestli si domů nepřivedla někoho příliš vychytralého. Radim však na první pohled nepůsobil jako někdo, kdo by osnoval intriky. Zdálo se, že její jasný postoj pochopil, protože o stěhování babičky už víc nemluvil.
Místo toho oznámil, že u ní zůstanou minimálně další rok.
„Spočítal jsem to. Ještě nám to nevychází,“ vysvětloval.
„Jak myslíte,“ pokrčila rameny Bohumila.
Tereza si mezitím našla lépe placené místo a její výdělek znatelně vzrostl. Radim si také nevedl špatně, jenže všechny peníze posílal na spořicí účet.
Bohumilu naopak propustili. Zatímco dřív bez většího přemýšlení plnila lednici a platila složenky za celý byt, teď stála u regálu a rozmýšlela, zda si může dovolit kus sýra. A jestli má vůbec smysl ho kupovat, když ho sotva ochutná — během dne zmizí pod rukama dcery a zetě.
Jednou jí Tereza zavolala: „Mami, Radim prosil o salám, už nastrouhaný sýr a omáčku na pizzu. A taky hotový korpus. Večer chceme péct.“
Bohumila zvedla balíček strouhaného sýra a nevěřícně se podívala na cenovku. Stejně přemrštěné byly i ostatní položky. Všechno hotové, pohodlné — a drahé.
Nakonec do košíku vložila mouku, vejce, obyčejný sýr ve slevě a konzervu rajčatového protlaku.
Když přišla domů, Radim jí tašky vzal z ruky. „Co to je?“ podivil se. „Tereza vám snad říkala, co máme koupit. Kde je těsto?“
„Tady,“ ukázala Bohumila na mouku a vejce. „Recept najdete na internetu.“
„To si děláte legraci? Já to neumím!“
„Tak se to nauč.“
Radim otevřel konzervu a zamračil se. „A tohle má být omáčka? Chtěl jsem bio rajčata! Říkal jsem přesně jaká.“
„Radime, obchod je tři minuty odsud. Pokud chceš něco jiného, běž si to koupit,“ odpověděla klidně.
Podíval se na ni, jako by po něm žádala nadlidský výkon. „Přišel jsem z práce unavený. Chtěl jsem udělat hezký večer. A teď jsem za špatného já?“
Tašku položil na zem a bez dalšího slova odešel z kuchyně.
Od té chvíle se atmosféra v bytě začala měnit.
O pár dní později si Bohumila sedla s dcerou ke stolu. „Terezo, bylo by fér, kdybyste se s Radimem podíleli na společných výdajích. Chápu, že chcete šetřit na bydlení a užívat si života. Ale když jíte z mé lednice, měli byste ji taky doplňovat.“
Nebyla to příjemná řeč, přesto ji musela pronést.
„Mami, vždyť jsem včera koupila čaj. A minulý týden zákusky,“ namítla Tereza.
„Jenže jíme každý den,“ odpověděla Bohumila tiše.
„Co se děje? Doteď to bylo v pořádku. Radim říkal, že jsi na něj poslední dobou nějaká přísná.“
„On si ještě stěžuje?“ vybuchla. „To snad nemyslí vážně.“
„Mami…“
„Od teď chci, aby v rodinné pokladničce byly pravidelně peníze. Tři roky jsem vás podporovala. Teď už si to dovolit nemůžu. Budeme se skládat všichni.“
Tereza si všimla, že matčin hlas nezní jako obvykle. Pochopila, že tentokrát nejde o prázdnou hrozbu ani o špatnou náladu, ale o rozhodnutí, které Bohumila myslí naprosto vážně.