Ještě téhož večera Radim Konečný s výrazem mučedníka vytáhl z peněženky bankovky, chvíli je v ruce obracel, jako by se s nimi loučil, a pak je položil do skleněné misky na komodě.
„Tady máš. Na pořádné jídlo,“ procedil mezi zuby.
Tereza Králová bez komentáře přidala vlastní částku. „A tohle je na nájem a energie.“
Bohumila Hrdličková si tiše oddychla. Nechtěla znovu rozdmýchávat napětí, byla ráda, že se aspoň něco pohnulo správným směrem.
Jenže její úleva netrvala dlouho. Za pár dní ji začalo nepříjemně pobolívat v boku. Zpočátku to přičítala únavě, ale bolest sílila a bodala tak, jako by jí někdo pod kůži zabodával jehly. Objednat se ke specialistovi v běžné ambulanci šlo nejdřív za několik týdnů.
„Takhle dlouho čekat nemůžu,“ řekla si a sáhla po penězích, které měla odložené na jiné výdaje. Objednala se do soukromého zařízení. Lékař jí vypsal žádanky na krevní testy a další vyšetření. Něco zvládla přes obvodního lékaře, ale několik položek musela uhradit v placené laboratoři.
Tou dobou už Radim pravidelně přispíval do „misky“ a bedlivě sledoval, kolik se v ní hromadí.
„Nevíš, kam ty peníze mizí?“ zeptal se jednou Terezy. „Nedávno jsem to přepočítával a nějak to nesedí. Neodnáší si z toho tvoje máma potají?“
„Radime, co to povídáš?“ ohradila se.
„Jen říkám, že tenhle systém s hotovostí je nesmysl. Kdybychom to dávali na účet, aspoň by se rychleji našetřilo na vlastní byt.“
„Takže máme přestat jíst a jít bydlet na nádraží?“ zamračila se. Od chvíle, kdy začal přispívat, byl podrážděný a hledal záminku ke sporu.
„Klidně. A vůbec nechápu, proč kupujeme papírové ubrousky. Celý život mi stačil kapesník. Ten, co tvoje máma bez řečí vyhodila!“
„Ten s třemi dírami?“ zčervenala Tereza. „Pamatuju si, jak jsi ho vytáhl v kavárně. Přátelé se na mě dívali, jako bych za to mohla já.“
„A kdo jiný?“ odsekl.
„Nech toho. Nemám chuť se hádat,“ ukončila to.
Uplynulo několik dní.
Bohumila se snažila dceru ničím nezatěžovat. Výsledky však nebyly úplně v pořádku. Lékař doporučil další testy a objednal ji na ultrazvuk přednostně. Byla tak rozrušená, že zapomněla schovat účtenky. Ve spěchu nechala složku ležet na stole a odběhla, aby přišla včas.
Osud si vybral právě ten den.
Radim dorazil domů dřív než obvykle. V kuchyni bylo prázdno, na sporáku nestála žádná večeře a tchyně nikde.
„Copak si někoho našla?“ problesklo mu hlavou. „Radši spočítám peníze.“
Vysypal obsah misky na stůl a ztuhl. Částka byla nižší, než čekal.
„Takže přece jen,“ zamumlal si. „Kosmetika? Nové hadry? Nebo drží dietu, proto tak zhubla…“
Už si v duchu připravoval řeč, když si všiml desek s logem známé laboratoře. Otevřel je a při pohledu na součet za vyšetření mu cuklo víčko.
„Radime, jsi doma?“ ozvalo se ode dveří. Tereza vešla do obýváku a spatřila ho sedět v křesle se složkou v ruce a zachmuřeným výrazem. „Co se děje?“
„Musíme si promluvit,“ pronesl vážně.
„Jsi nemocný? Je to něco vážného?“ všimla si loga na deskách a zbledla.
„Ne, o mě nejde.“
„Tak o mámu?“ prolétla očima účtenky a srdce se jí rozbušilo.
„Terezo, nemluvím o diagnózách,“ mávl rukou. „Mluvím o penězích.“
„Jakých penězích?“
„Jak dlouho nás ještě bude tahat za nos? Podívej se na ty částky! Chodí do soukromých zařízení a platí to z našeho rozpočtu.“
„Radime…“
„Už mě to nebaví. Připadám si, jako by z nás dělala sponzory. Ode mě už neuvidí ani korunu.“
„Co to říkáš?“ vydechla Tereza, otřesená jeho tónem.
„Jen si sundej růžové brýle. Já vidím realitu. Tvoje máma si to zařídila pohodlně.“
„Dost.“ Tereza vstala tak prudce, až se židle odsunula. „Ani slovo navíc.“
Odešla z pokoje, třesoucíma se rukama sáhla po telefonu a rozhodla se, že si musí okamžitě promluvit s matkou.