S rozechvělými prsty vytočila číslo na Bohumilu Hrdličkovou.
„Ano?“ ozvalo se slabě.
„Mami, kde jsi?“ Tereza Králová sotva popadala dech.
„Já… já…“ Na druhé straně se ozval tlumený pláč.
„Potvrdili ti tu diagnózu? Viděla jsem výsledky krevních testů…“
„Ještě čekám na ultrazvuk,“ dostala ze sebe Bohumila přerývaně.
„Hned za tebou přijedu. Řekni mi, kde přesně jsi.“
Další Radimovy poznámky už Tereza neposlouchala. Popadla kabelku, zabouchla dveře a objednala si taxi. Za necelou půlhodinu seděla vedle matky v čekárně a tiše jí svírala dlaň.
„Zvládneme to. Uvidíš, že to dobře dopadne,“ šeptala konejšivě.
Radim Konečný mezitím doma zuřil. Nechápal, jak se mohla postavit proti němu. V takové chvíli! Podle něj bylo přece zřejmé, že si Bohumila všechno účelově přibarvuje, aby si udržela jejich podporu.
Když se obě ženy vrátily domů, našly ho přesně tam, kde ho Tereza nechala. Seděl nehnutě, loket opřený o koleno, dlaň pod bradou – připomínal sochu Myslitele. Jenže nikoho to neohromilo. Tereza pomáhala matce do pokoje a Bohumile bylo úplně jedno, kdo okupuje křeslo v obýváku.
„Terezo!“ vyštěkl nakonec Radim. „Hodláš mi dneska dát najíst?“
„Prosím tě, uvař si něco sám,“ odpověděla klidně, aniž by se na něj podívala.
„Samozřejmě!“ ušklíbl se. „Takže já mám vydělávat, nakupovat a ještě dělat domácí práce? To sotva. Večeři mi připravíš ty.“
Jeho tón byl tak jedovatý, že to nešlo přeslechnout.
„Radime, nezačínej. Maminka potřebuje klid. Jestli se dohadovat nepřestaneš, skončí to hádkou.“
„Tak se hádej!“ vybuchl. „A rovnou si vyber. Buď já, nebo tvoje matka, která nám visí na krku!“
Čekal, že k němu přispěchá. Místo toho otevřela skříň a začala vytahovat jeho věci.
„Správně,“ zasmál se vítězoslavně. „Odjíždíme. Ať si tu žije sama, aspoň pochopí, jak se měla dobře.“
„Hotovo,“ řekla Tereza pevně a postavila kufr ke dveřím. „Východ je tudy.“
Zarazil se. „A kde máš svoje věci?“
„Já zůstávám doma. Ty odcházíš.“
„Cože?“
„Nezdržuj se tu. A neplýtvej časem ani penězi na ‚nevděčné ženy‘,“ dodala klidně.
Otevřela dveře a kufr vysunula na chodbu.
„Počkej… to přece nemyslíš vážně…“
„Myslím. Rozvádíme se. A naštěstí nemáme co dělit.“
„Jak nemáme? A moje peníze?“
Tereza sundala z věšáku bundu, kterou koupila z částky půjčené od Bohumily. Přihodila ji ke kufru. Pak další věci, které byly pořízené „na dluh“.
„Tady je všechno. I s úroky. Jsme si kvit.“
Radim zrudl. „Jsi stejná jako ona,“ procedil skrz zuby a odešel.
Vzápětí si vzal dovolenou a odjel k babičce. V hlavě mu vrtala myšlenka, že by se snad její zdravotní hrozby konečně mohly naplnit. Dům by pak připadl jemu. Jenže babička žila ještě dalších pět let. Radim po tu dobu bydlel v pronájmu a litoval, že si během manželství nepořídil vlastní byt. Byl přesvědčený, že kdyby tehdy investoval, žil by dnes spokojeně a bez „zlé tchyně“. Upínal se k představě budoucího dědictví jako k jediné šanci na štěstí.
U Bohumily se nakonec vážná nemoc nepotvrdila. Když zeť zmizel z jejich života, cítila obrovskou úlevu – jako by z ní spadlo těžké břemeno. Napětí, v němž roky žila, se rozplynulo.
Tereza se po rozvodu znovu provdala. Její nový partner měl vlastní byt a především vyzrálejší pohled na svět. Za dva roky už Bohumila houpala v náručí vnoučata a na děsivou diagnózu si sotva vzpomněla. Ukázalo se, že šlo jen o důsledek dlouhodobého stresu a soužití s toxickým mužem, který se zpočátku zdál být docela slušný.
Osud nakonec všechno uspořádal po svém. Někdo čekal na dědictví, jiný našel radost ve vnoučatech a další v novém, šťastnějším manželství.