„Kamilo, slyšela jsi, co máma říkala?“ vtrhl Radim Konečný do pokoje s mobilem v ruce, sotva za sebou zavřel dveře. „Šimon Horák se bude ženit!“
Kamila Benešová pomalu zvedla oči od obrazovky notebooku. „A to je jako důvod k poplachu?“
„Jak to myslíš? To je přece skvělá zpráva! Tereza Malíková řekla ano!“
„No tedy,“ pronesla bez většího nadšení a znovu se vrátila k práci. „A z čeho to chtějí zaplatit?“
Radim zaváhal. „No… máma říkala…“
„Prosím tě, nezačínej,“ skočila mu do řeči. „Je mi jasné, kam to směřuje.“
„Je to svatba,“ namítl. „Navíc by se to mělo stihnout, než na Tereze bude vidět bříško. Máma tvrdí, že nám to pak vrátí.“
Kamila zaklapla notebook o něco prudčeji, než bylo nutné. „Stejně jako nájem minulý měsíc, který jsem nakonec zaplatila já? Nebo jako půjčku na auto pro Vojtěcha Králíka?“
Radim sklopil pohled k telefonu. „To je jen přechodné období.“
„Jaké období?“ vyjela na něj. „Tři měsíce bez výplaty, žádné prémie. V Litoměřicích sotva vyjdeme s penězi. A ty mluvíš o přechodném období?“
„Nepřeháněj.“
„Ty jsi odmítl povýšení!“ připomněla mu ostře. „Měl jsi před sebou slušnou kariéru. Ale samozřejmě – máma měla jiný názor.“
„Ona to myslí dobře.“
„Radime, kolik ti je let?“ udeřila hrnkem o stůl. „Kdy začneš rozhodovat sám za sebe?“
„Co dělám špatně? Že poslouchám vlastní matku?“
„Ne. Špatně je, že se necháš řídit. A ještě si to obhajuješ.“
Než stačil odpovědět, zazvonil zvonek. Kamila si povzdechla – tušila, kdo stojí za dveřmi.
Stanislava Holubová vpadla dovnitř bez pozdravu a bez zouvání. „Tak co, už ti to Radim řekl? Náš Šimon si našel takovou nevěstu!“
„Dobrý den,“ odpověděla Kamila chladně.
„Ale nechme formalit. Přemýšlela jsem, že svatba musí být pořádná. Restaurace, hudba, žádné šetření.“
„A finance vezmete kde?“ zeptala se přímo.
Stanislava se usadila na kraj pohovky. „Právě proto jsem přišla. Kamilo, ty máš přece nějaké úspory.“
„Nemám.“
„Ale prosím tě,“ zamračila se tchyně. „Radim říkal, že ano.“
„Radim říká spoustu věcí. Hlavně vám. Já říkám, že žádné peníze nedám.“
„Ty nechceš pomoct rodině?“ zazněl v jejím hlase kovový tón. „Vždyť jsme přece jedna krev!“
Kamila se postavila. „Jedna krev? Dobře. A kde jsou peníze z rekonstrukce? Z auta? Z dovolené? Nikdy jsem neviděla, že by se něco vrátilo.“
„Kamilo!“ ozval se Radim pohoršeně.
„Ano, můžu to říct,“ otočila se k němu. „Ty nedokážeš říct ne. Nedokážeš si najít stabilní práci. A nedokážeš se postavit vlastní matce.“
„Tak takhle se nám odvděčuješ?“ vykřikla Stanislava. „Přijali jsme tě do rodiny!“
„Do jaké rodiny?“ ušklíbla se Kamila trpce. „Do královské? Rodina znamená vzájemný respekt. Já jsem pro vás jen chodící bankomat.“
V místnosti se rozhostilo napjaté ticho. Stanislava zbledla, Radim těkal očima mezi oběma ženami.
„Vidím, že ses hodně změnila,“ pronesla tchyně nakonec ledovým hlasem. „Zapomněla jsi, kdo tady udává směr. Ale neboj, všechno se dá napravit. A peníze seženeme.“
Zvedla se a zamířila ke dveřím. Na prahu se ještě otočila. „Radime, zítra se u mě stav. Musíme si promluvit.“
Kamila ji sledovala s nepříjemným pocitem v žaludku. Tušila, že tímhle to rozhodně nekončí.
O týden později stála Stanislava ve dveřích znovu, tentokrát s předstíraným klidem. „Kdy jste byli naposledy v babiččině bytě v Litoměřicích?“ zeptala se nenuceně.
Kamila zpozorněla. „Proč se ptáte na můj byt?“
„Jen tak mě napadlo, že je prázdný. A mladí budou brzy rodina, někde přece bydlet musí.“
„Na to rovnou zapomeňte,“ odsekla Kamila.
„Ale vždyť…“
„Ten byt je můj,“ řekla pevně a ani na okamžik neuhnula pohledem. „A rozhodovat o něm budu výhradně já.“
V jejím hlase zazněla nečekaná jistota, která předznamenávala, že další střet je nevyhnutelný.