„Ne. Ne o všem,“ ozval se Radim po krátké odmlce. „Přijeď domů. Prosím. Domů.“
Kamila se hořce pousmála. To slovo ji bodlo. Domů? Přemýšlela, jestli někdy nějaký skutečný domov s ním vůbec měla.
V Litoměřicích na ni nečekal jen Radim Konečný, ale i Stanislava Holubová. A bez ní se, jak se zdálo, neodehrálo nikdy nic.
Když dorazila, tchyně ji překvapila nezvykle tlumeným hlasem. „Posaď se,“ vyzvala ji. „Zkusme si to v klidu vyříkat.“
Kamila zůstala stát. „Co přesně? To, jak jste si bez dovolení přivlastnili můj byt v Litoměřicích? Nebo jak jste si půjčili peníze s vědomím, že je nevrátíte?“
„Vrátíme je!“ skočil jí Radim do řeči. „Podívej, udělal jsem splátkový plán…“
„Splátkový plán?“ přerušila ho chladně. „A práci už máš? Nebo ti maminka zase vybírá, kam smíš nastoupit a kam ne?“
„Nepřekrucuj to!“ vybuchla Stanislava. „Já se jen snažím, aby se moje děti měly dobře.“
„Ne,“ zavrtěla Kamila hlavou. „Vy se nesnažíte. Vy všechno řídíte. Taháte za nitky. A využíváte ostatní.“
V místnosti zhoustl vzduch.
„Už v tom nechci pokračovat,“ dodala pevně.
Radim si promnul čelo. „Tak ty jen tak zahodíš dva roky manželství?“
„Dva roky?“ zasmála se bez radosti. „Máš pocit, že jsme vůbec byli manželé? Celou dobu jsi byl spíš synem než partnerem. A já? Jen pohodlný doplněk s účtem v bance.“
„To si dovoluješ moc!“ vydechla Stanislava pohoršeně.
„Dovoluju si říct pravdu.“ Kamila se narovnala. „Podala jsem žádost o rozvod. A budu požadovat i náhradu škody. Za všechno.“
„To neuděláš,“ zasyčela tchyně. „Nezničíš naši rodinu!“
„Vaši rodinu?“ Kamila se obrátila ke dveřím. „Od této chvíle je to jen vaše záležitost. Já z toho vystupuju.“
O týden později dorazilo předvolání k soudu.
Stanislava Holubová se objevila u Kamily v kanceláři bez ohlášení. „Co to má znamenat?“ spustila hned mezi dveřmi. „Dohodly jsme se přece!“
Kamila ani nezvedla oči od monitoru. „Na čem? Že zaplatíte? Tak plaťte.“
„Takovou částku nemáme!“
„A když jste si ji půjčovali, měli jste ji?“
Stanislava se naklonila přes stůl. „Nech toho divadla. Promluvím si se soudcem.“
Kamila pokrčila rameny. „Klidně. A rovnou mu můžete vysvětlit, jak jste nechala vyrobit kopie klíčů a nastěhovala tam cizí lidi bez mého souhlasu.“
„Tereza čeká dítě!“ vyhrkla tchyně.
„To je věc Terezy Malíkové a Vojtěcha Králíka,“ odvětila Kamila suše. „Mimochodem, kde teď bydlí?“
Stanislava stiskla rty. „U mě.“
„Skvělé. Vždycky jste chtěla velkou rodinu pod jednou střechou. Tak si ji užijte.“
„Kamilo!“ ozvalo se ode dveří.
Radim. Vypadal unaveněji než kdy dřív. „Můžeme si promluvit?“
„Ne.“
„Já musím…“
„Nemusíš nic,“ usekla ho. „Zase problémy? Dluhy?“
„Vidíš?“ rozohnila se Stanislava. „Víš, že je v těžké situaci, a stejně ho žaluješ!“
„On je v těžké situaci pořád,“ otočila se k nim konečně. „Jednou mu nevyjde povýšení, podruhé se nepohodne s kolegy. A já mám celý život lepit jeho průšvihy?“
Radim sklopil oči. „Našel jsem si práci.“
„Gratuluju,“ odpověděla bez emocí. „Snad ti tentokrát maminka dovolí tam zůstat.“
„Dost!“ udeřila Stanislava dlaní do desky stolu. „Snažíme se to napravit!“
„Není co napravovat,“ řekla Kamila klidně a vstala. „Rozhodla jsem se. A teď mě omluvte, mám práci.“
Večer se vrátila do bytu po babičce v Litoměřicích. Posadila se doprostřed prázdného pokoje na podlahu a pomalu se rozhlížela. Čekala ji rekonstrukce, nový nábytek, spotřebiče. Ale hlavně – žádné nevyžádané rady.
Zazvonil telefon. Zpráva od realitního makléře: „Zájemci by se přišli podívat zítra.“
„Výborně, v sedm večer,“ odepsala.
Ať byt vydělává, ne přináší starosti, pomyslela si. Sama si najde pronájem jinde. V jiné čtvrti. Co nejdál od minulosti.
Ozval se zvonek.
Na prahu stála Tereza Malíková. „Chtěla jsem si promluvit…“
„Není o čem,“ přerušila ji Kamila.
„Ale mohly bychom…“
„Ne. Nemohly. Už nejsem součástí vašich rodinných her.“
„A co dítě?“ špitla Tereza. „Budeš jeho teta…“
Kamila se krátce zasmála. „Vážně? Nejdřív obsadíte cizí byt a pak hrajete na city? To na mě nezkoušej. Najděte si jiné bydlení. A jinou tetu.“
„Jsi bezcitná!“ rozplakala se Tereza.
„Já?“ Kamila se na ni podívala tvrdě. „Kdo se nastěhoval bez dovolení? Kdo lhal sousedům? Svoje herecké schopnosti si nech pro někoho jiného.“
Dveře se zavřely.
Kamila vzala telefon a napsala makléři: „Začněte hledat nájem. Jednopokojový byt, novostavba, maximálně deset minut od metra.“
O měsíc později seděla u stolu ve své nové kuchyni. Sama.
Podle vlastních pravidel.
Bez cizích příkazů a manipulací.
A ten klid byl nádherný.