Stanislava Holubová si pohrdavě odfrkla. „Tereza čeká dítě, a ty se chováš, jako by se tě to netýkalo…“
Kamila zvedla obočí. „A co s tím mám společného já? Snad jsem někoho nutila, aby si pořizoval potomka?“
„Radime, slyšíš, jak tvoje žena mluví o rodině?“ obrátila se okamžitě na syna.
„Mami, nech to teď být,“ zkusil Radim situaci uklidnit, aniž by zvedl oči od telefonu. Jenže Stanislava se nedala umlčet.
„Ne, právě teď je ten správný čas! Už dost bylo mlčení. Všichni se snažíme držet rodinu pohromadě, a ona…“
„A co přesně jsem udělala?“ přerušila ji Kamila klidně, i když v očích jí zablesklo. „Co ti konkrétně vadí? To, že vám nepřepíšu byt v Litoměřicích? Je psaný na mě. Nebo máš pocit, že nepracuju dost? Veškeré poplatky platím sama, zatímco tvůj syn…“
„Okamžitě přestaň útočit na mého syna!“ vyskočila Stanislava. „Radim se snaží!“
„Ano, hlavně když mu radíš, aby odmítl povýšení,“ odsekla Kamila. „‚Proč bys na sebe bral víc odpovědnosti, chlapče‘ – pamatuješ?“
Radim konečně zvedl hlavu. „Prosím tě, už to znovu nevytahuj. Omluvil jsem se ti.“
„Omluvil?“ Kamila se na něj zadívala s nevěřícným úsměvem. „A co se změnilo? Každý krok stejně konzultuješ s maminkou. I výběr záclon!“
„Protože má zkušenosti!“ vybuchl Radim. „Ví, co je lepší.“
„Slyšíš?“ triumfovala Stanislava. „Aspoň někdo si váží starších. Terezka to chápe. A Vojtěch taky…“
„Tak si běžte bydlet k Tereze a Vojtěchovi,“ vstala Kamila od stolu. „Mě nechte na pokoji. A k mému bytu v Litoměřicích se ani nepřibližujte.“
O dva týdny později odjeli s Radimem k moři. Nebyl to žádný luxusní resort, spíš skromný hotel kousek od pláže, ale Kamila ho vybrala záměrně co nejdál od domova. Potřebovala si od Stanislavy odpočinout, alespoň na chvíli vypnout.
Zatímco oni odpočívali u vody, v Litoměřicích se odehrával jiný rozhovor.
„Mami, jsi si jistá?“ přešlapoval Vojtěch v chodbě a v ruce svíral svazek klíčů. „Neměli bychom si to s Kamilou nejdřív vyjasnit?“
„Proč bychom měli?“ mávla rukou Stanislava. „Byt tam jen tak stojí prázdný a vy nemáte kde bydlet.“
„Ale ten byt není náš,“ namítla tiše Tereza.
Stanislava ji objala kolem ramen. „Neboj se, všechno je domluvené. Kamila je součást rodiny. Teď je na dovolené, až se vrátí, probereme to.“
„A co když nebude souhlasit?“ položila si Tereza ruku na břicho.
„S čím by měla nesouhlasit?“ zvýšila hlas Stanislava. „Jste mladí, čekáte dítě. Potřebujete střechu nad hlavou. To je snad samozřejmé!“
„Mně to přijde zvláštní,“ zamumlal Vojtěch a nervózně si pohrával s klíči.
„Zvláštní?“ obořila se na něj matka. „Jsem hlava rodiny. Já rozhoduji, co je správné. Chceš snad s těhotnou manželkou obcházet podnájmy po Litoměřicích?“
„Ne, to ne…“
„Tak dost řečí. Tady máš klíče. Zítra se přestěhujete. Až se Kamila vrátí, všechno se vyřeší.“
Tereza s Vojtěchem si vyměnili nejistý pohled. Věděli, že odporovat Stanislavě nemá smysl, přesto je svíral nepříjemný pocit.
Dovolená utekla rychleji, než Kamila čekala. Už během cesty domů jí zazvonil telefon.
„Kamilko!“ ozval se rozrušený hlas Ivety Blažekové. „Kde jsi vzala ty nájemníky? Dělají rámus do noci a nechávají nepořádek na chodbě!“
„Jaké nájemníky?“ nechápala Kamila. „Byt v Litoměřicích je prázdný.“
„Prázdný? Tvoje tchyně tam před týdnem přivedla mladý pár. Tvrdila, že jsi souhlasila.“
Kamila zbledla. „Ivetko, hned tam jedu.“
Zavolala taxi a po celou cestu svírala telefon tak pevně, až jí zbělaly klouby. V hlavě jí vířila jediná otázka: Opravdu si to dovolili?
Zazvonila u dveří. Chvíli bylo ticho, pak se ozvaly kroky.
„Kdo je?“ Dveře se otevřely a ve futrech strnul Vojtěch. „Kamilo?“
„Koho jsi čekal?“ odpověděla chladně a protlačila se kolem něj dovnitř. „Jsem tu doma.“
Z kuchyně se ozývalo cinkání nádobí. Tereza vykoukla do chodby. „Vojto, kdo to… Ach.“
„Ano, přesně tak,“ přikývla Kamila a pomalu se rozhlédla po bytě. „Jak dlouho tu bydlíte?“
„Týden,“ odpověděl Vojtěch a snažil se znít jistě. „Máma říkala…“
„Máma?“ pousmála se Kamila bez špetky veselí. „Má snad tvoje matka vlastnický list? Nebo sepsanou nájemní smlouvu?“
Vojtěch zmlkl.
„Takže si začněte balit,“ řekla pevně.
„Nikam nepůjdeme,“ založil si ruce na prsou. „Máma nám řekla, že tady budeme bydlet. Že je to domluvené a že byt připadne nám.“
„Paní Holubová slíbila, že všechno vyřídí,“ přidala se nejistě Tereza.
Kamila vytáhla telefon z kabelky. „Dobře. Dávám vám hodinu na to, abyste si sbalili věci. Potom zavolám policii.“