„To si nedovolíš!“ vyhrkl Vojtěch rozhořčeně. „Tereza je v rizikovém těhotenství!“
„A já jsem výlučná majitelka bytu,“ odpověděla Kamila klidně, ale s ocelí v hlase. „Máte dvě možnosti – odejdete sami, nebo sem přijede policie. A zároveň podám žalobu za neoprávněné vniknutí.“
V tu chvíli se jí v dlani rozezvonil telefon. Na displeji svítilo jméno Stanislava Holubová.
„Okamžitě toho nech!“ spustila tchyně bez pozdravu. „Já jsem jim dovolila, aby tam bydleli!“
„Na základě čeho rozhodujete o mém bytě v Litoměřicích?“ odsekla Kamila. „Nejste jeho vlastník.“
„Jsem hlava rodiny!“
„O svém majetku rozhoduju já,“ přerušila ji Kamila ostře. „A právě teď volám policii.“
„Jestli se Tereze něco stane… nesmí být ve stresu!“
„Na to jste měli myslet dřív,“ pronesla chladně. „A připravte se také na vysvětlení, kdo jim předal klíče.“
Hovor ukončila a vytočila tísňovou linku. „Dobrý den, v mém bytě v Litoměřicích se neoprávněně zdržují cizí osoby…“
Hlídka dorazila přibližně za čtyřicet minut. Sotva policisté vstoupili do domu, přiběhla zadýchaná i Stanislava Holubová.
„Kamilo, počkej! Prosím, promluvme si,“ naléhala.
„Není o čem,“ odpověděla Kamila a podala jednomu z policistů list vlastnictví. „Tady jsou doklady.“
„Pane,“ obrátil se policista na Vojtěcha, „předložte občanský průkaz a dokument, který vás opravňuje zde bydlet.“
Vojtěch těkal očima mezi matkou a uniformou. „Já… no…“
„Jaké dokumenty?“ vložila se do toho Stanislava. „Je to rodinný byt!“
„Paní je majitelka,“ řekl klidně policista. „Pokud nemáte právní důvod k pobytu, musíte nemovitost vyklidit.“
„Kam máme jít?“ rozplakala se Tereza. „Čekáme dítě…“
„To jste měli zvážit, než jste se nastěhovali bez souhlasu vlastníka,“ odpověděla Kamila bez pohnutí. „Na cizí účet se tu bydlet nebude.“
Do napjatého ticha znovu zazvonil telefon. Radim.
„Co to vyvádíš?“ křičel. „Jak můžeš takhle jednat s rodinou?“
„Rodinou?“ zvýšila hlas Kamila. „Nazýváš rodinou to, že někdo vnikne do mého bytu, když jsem pryč?“
„Máma to tak zařídila…“
„Právě! Tvoje matka rozhodla a ty jsi zase mlčel. Víš co? Už dost. Jsem unavená. Z ní, z tebe i z tohohle divadla.“
„Co tím myslíš?“
„Že podávám žádost o rozvod,“ řekla pevně. „Stačilo. Žijte si podle sebe, ale beze mě.“
Na druhé straně zavládlo ticho.
„Takže to myslíš vážně?“ ozval se nakonec Radim.
„Ano,“ odpověděla a hovor ukončila.
Pak se obrátila k policistům. „Chci podat trestní oznámení za neoprávněné užívání bytu.“
„Kamilo!“ vydechla Stanislava. „To přece nemůžeš!“
„Ale můžu. A budu žádat i náhradu za bezdůvodné obohacení a nemajetkovou újmu.“
„Jsme přece rodina…“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Tohle jste mě odnaučili.“
„Prosím o klid,“ vstoupil do toho druhý policista. „Sepíšeme protokol.“
Zatímco zapisovali výpovědi, Tereza tiše balila věci a stírala si slzy z tváří. Vojtěch pobíhal z místnosti do místnosti a polohlasem nadával na nespravedlnost. Stanislava stála u stěny, rty pevně sevřené.
„Máte patnáct minut,“ oznámil policista. „Poté byt uzavřeme.“
„Požaduji, aby bylo uvedeno, že je Tereza těhotná a že je vyhazována na ulici!“ zvolala Stanislava.
„Do protokolu zaznamenáme neoprávněné vniknutí a skutečnost, že majitelka nedala souhlas k užívání,“ odpověděl úředním tónem policista.
„Klíče jsem jim dala já!“ vyhrkla Stanislava.
Kamila se krátce usmála. „Výborně. Prosím, zapište i toto prohlášení.“
Asi po hodině byl byt prázdný. Dveře se zavřely za posledním kufrem a ticho, které zůstalo, bylo téměř hmatatelné.
Kamila okamžitě zavolala zámečníka, aby vyměnil zámky. U dveří postávala sousedka Iveta Blažeková.
„Říkala jsem, že to nebude bez problémů,“ poznamenala polohlasem. „Od chvíle, co se sem nastěhovali, byl klid pryč.“
Telefon zazvonil znovu. Radim.
„Sejdeme se,“ řekl tentokrát mnohem tišeji. „Musíme si promluvit.“
„O čem?“ zeptala se Kamila unaveně. „Všechno podstatné už bylo řečeno.“