„Dalibore, nemyslíš, že už by toho mohlo být dost?“ vstoupila Nela Pražáková do ložnice s náručí povlečení, které sotva unesla.
„Čeho přesně?“ zvedl od monitoru oči.
„Toho věčného zvaní kdekoho k nám domů! Už mě nebaví dělat pradlenu, uklízečku i služku zároveň!“ vybuchla a shodila mu pod nohy hromadu kdysi sněhobílých prostěradel. Teď je hyzdily šedé mapy a podezřelé skvrny. Zdálo se, že jejich „dočasní hosté“ si s hygienou hlavu nelámali. Anebo látka prostě nevydržela ten nekonečný provoz. Stejně jako ona. I její trpělivost měla své hranice.
Nela byla vyčerpaná. Ne obyčejně unavená – doslova přetékala vztekem. Byt, který měl být jejich klidným útočištěm, se změnil v bezplatný penzion pro Daliborovy známé. Její muž měl srdce na dlani, jenže svou velkorysost rozdával na její účet. Stačilo, aby si někdo postěžoval, a už u nich přespával. Jiný potřeboval „na pár dní“ střechu nad hlavou. Další se po večírku jednoduše neobtěžoval odejít.
Na začátku vztahu jí jeho laskavost imponovala. Přinesl domů promrzlé mládě vrány, společně ho dokrmili a nakonec vypustili zpátky do přírody. Jednou dotáhl i zbídačeného kocoura, kterého spolu vykoupali a nechali si ho. Tehdy jí připadalo dojemné, jak se dokáže obětovat.
Jenže pomáhat zvířeti je něco jiného než neustále zachraňovat dospělé chlapy, kteří by se o sebe mohli postarat sami. Daliborovi kamarádi i kolegové si na jeho ochotu rychle zvykli – a během dvou let manželství s Nelou toho náležitě využívali. Možná i dřív, to netušila. Teď ale byla paní domu ona a přestávalo jí to být jedno.
Snažila se s ním mluvit.
„Uvědomuješ si vůbec, jak jsem vyčerpaná?“ ptala se, když už poněkolikáté převlékala polštáře po dalších „přechodných“ hostech.
„Ale prosím tě, Nelinko,“ mávl rukou. „To jsou přece moji přátelé, žádní cizí lidé. Jsou v nesnázích.“
„A já snad ne? Všude nepořádek, vaření pro armádu a nulové soukromí!“
„Je to jen na chvíli,“ usmál se konejšivě. „Brzy se to srovná.“
Nesrovnalo.
Jednoho dne se vrátila z práce a z koupelny se ozýval zpěv. Odtáhla sprchový závěs – a ztuhla. Uprostřed jejich vany stál neznámý muž s hlavou plnou pěny.
„Kdo jste?“ vyhrkla a rychle závěs zase zatáhla, jako by tím mohla ten obraz vymazat.
„Já jsem Kryštof… Kryštof Marek,“ zamrkal překvapeně. „Dalibor říkal, že tu můžu přespat. Ty jsi Nela, že jo?“
Zavřela oči a zhluboka se nadechla, aby se ovládla. Nepomohlo to.
„Dalibore!“ procedila a rázně prošla chodbou.
Neslyšel ji. Se sluchátky na uších byl ponořený do počítačové hry.
„Dalibore Horáku!“ strhla mu sluchátka. „Můžeš mi vysvětlit, co se to děje?“
„Co zase?“ zamrkal nechápavě.
„Ten chlap ve sprše!“
„Aha, Kryštof. Má dlouhý přestup mezi spoji, tak jsem mu nabídl, že u nás přespí. Ráno pokračuje dál. Mimochodem, uděláš k večeři ty svoje skvělé karbanátky?“
Nele se roztřásly nosní dírky vztekem. Beze slova se otočila a zabouchla za sebou dveře ložnice. Žádné karbanátky se nekonaly.
Starostlivý hostitel tedy vyrazil pro pizzu, aby se kamarád necítil nevítaný. V bytě pak až do noci panovala nucená pohoda, pod kterou bublalo napětí, jež rozhodně nemělo jen tak zmizet.