Nela se z bytu nevrátila hned. Zamířila do malé kavárny na rohu, kde si dala kávu s kamarádkou a bez zábran si ulevovala. Na Dalibora nenechala nit suchou. Vztek z ní jen sršel a každá další věta byla ostřejší než ta předchozí. Nakonec z jejich hovoru začal vznikat plán. Vlastně to byla spíš kamarádčina myšlenka než její.
„A jestli ani tohle s ním nehne,“ prohlásila kamarádka rozhodně, „pak si musíš položit otázku, jestli ti za to stojí. Pokud nepochopí ani takhle jasný signál, znamená to, že na prvním místě budou vždycky jeho kamarádi. Ne ty.“
Ta slova v Nele dozrávala ještě cestou domů. Jakmile dorazila, sáhla po telefonu a vytočila číslo Štěpána Míky – jediného Daliborova přítele, který se u nich nikdy neroztahoval přes noc a působil rozumně.
„Štěpáne, nepřijel bys dneska k nám? Dáme si čaj, posedíme. Chci Daliborovi udělat malé překvapení, tak svolávám jeho známé.“
„Dnes? To nestihnu, jsem v práci. Volno mám jen o víkendu.“
„Tak tedy o víkendu. Budu ráda.“
Domluvili se rychle. V sobotu zazvonil Štěpán právě ve chvíli, kdy Dalibor odběhl do obchodu. Nela to načasovala schválně.
Jakmile se usadili, naklonila se k němu a potichu spustila: „Potřebovala bych od tebe laskavost.“
Štěpán nadzvedl obočí. „Povídej.“
„Musím Dalibora trochu probrat. Naše manželství balancuje na hraně a jeho věčné ‚já nemůžu říct ne‘ mě ničí.“
„A co s tím mám dělat já?“
„Zahraj si se mnou malé divadlo.“ Stručně mu vysvětlila, co má v úmyslu.
Štěpán se pousmál. „Takže chceš vyvolat žárlivost? No dobrá, proč ne. Trocha herectví ještě nikomu neublížila.“
Když se Dalibor vrátil s nákupní taškou, našel je v obýváku na pohovce, jak si živě povídají. Nela byla upravená, v šatech, s lehkým líčením a úsměvem, který u ní doma už dlouho neviděl.
„No to snad není pravda! Štěpáne!“ zaradoval se nejprve. „To je překvapení.“
„Potkali jsme se a Nela mě pozvala na čaj,“ odpověděl Štěpán a věnoval jí pohled, který působil až podezřele vřele.
„Tak to je fajn. Já bych si taky něco dal k jídlu.“
„My už jsme jedli,“ odvětila Nela klidně. „Postarej se o sebe, ano?“
Dalibor na ni nechápavě pohlédl. Byla jiná. Uvolněná. A zdálo se, že si návštěvu opravdu užívá.
„Takže jsi zase single?“ pokračovala Nela směrem k Štěpánovi, jako by manžel vůbec nebyl v místnosti.
„Ano. Neuměla mě vyslechnout. Chtěl jsem se vracet domů do klidu, ale pořád tam měla plno lidí a hluk až do noci.“
„To důvěrně znám,“ povzdechla si Nela. „I u nás je pořád někdo.“
„Klidně se ke mně někdy schovej, když budeš chtít ticho,“ utrousil Štěpán lehce.
Dalibor ztuhl. „Tak dost. Pojďte do kuchyně,“ vyhrkl podrážděně. „A ty,“ obrátil se na Nelu, „mi snad dáš najíst, ne?“
„Myslíš, že to nezvládneš sám?“ opáčila nevinně.
„Ne,“ zabručel a posadil se naproti nim. „Tak co tě sem přivádí?“
„Dlouho jsme se neviděli,“ odpověděl Štěpán klidně. „A Nela říkala, že by ráda zašla do divadla na operu. A pak i na balet. Prý dokud u vás bydlí Miloslav Doležal, necítí se doma dobře, tak hledá program.“
„Já s ní půjdu!“ vyhrkl Dalibor okamžitě. „Říkal jsem přece, že půjdeme.“
„Pokud si dobře pamatuji, tvrdil jsi, že je to nuda a že se musíme věnovat Miloslavovi, dokud si nenajde byt,“ připomněla mu Nela sladkým hlasem a sotva skrývala pobavení.
Dalibor pochopil, že se situace obrací proti němu. „Tak to vydržím. Kvůli tobě. A co se Miloslava týče, o tom si ještě promluvíme.“