Kryštof odjel hned po ránu a ještě ve dveřích slíbil, že se zase někdy zastaví.
„Nelo, nebuď naštvaná. Opravdu jsem ho nemohl odmítnout. Hotely jsou dneska šíleně drahé,“ snažil se Dalibor situaci uhladit.
„Jestli ještě jednou potkám v naší koupelně někoho cizího, sbalíš si kufr a do hotelu půjdeš ty,“ odsekla Nela. Dobře věděla, že byt je psaný na něj, ale pocit, že jejich domov připomíná nonstop ubytovnu, ji doháněl k šílenství.
Na pár týdnů byl klid. Žádné cizí boty u dveří, žádné ručníky přehozené přes radiátor. Nela si už téměř začínala myslet, že se situace konečně uklidnila. Jenže těsně před jejím plánovaným odjezdem k rodičům přišlo další překvapení.
Ten večer si chtěla lehnout dřív než obvykle. Uprostřed noci ji však probudila tlumená rána, jako když něco spadne na zem. Dalibor vedle ní oddychoval pravidelným spánkem, a tak si zprvu namluvila, že se jí to jen zdálo. Přesto vstala a zamířila do kuchyně pro sklenici vody.
Když procházela chodbou, málem zakopla. Na podlaze, zabalený do jejího oblíbeného plédu, spal další „ubohý příbuzný“. Miloslav Doležal, vzdálený strýc z vedlejšího města.
„Pane Doležale, co tady proboha děláte? A kdo vás sem pustil?“ vyjela na něj tlumeným, ale rozzlobeným hlasem.
Muž se jen převalil na bok a zamumlal: „Nelo, prosím tě, nedělej hluk. Zítra mě čeká důležitý pracovní pohovor…“
Tohle už bylo příliš.
Vrátila se do ložnice, jedním trhnutím stáhla z Dalibora přikrývku a rozsvítila.
„Co se děje?“ zamrkal zmateně.
„Miloslav Doležal. Spí nám na chodbě. Jak se sem dostal? Schovával jsi ho někde, zatímco jsem si balila věci?“ procedila mezi zuby.
Dalibor si promnul oči. „On měl přijet až zítra,“ hlesl provinile. „Nechtěl jsem, aby ses rozčilovala. A na zemi leží proto, že má bolavá záda, měkká postel mu prý nedělá dobře. Moc prosil, jestli by tu nemohl přespat. Nabízí mu tu práci…“
„A hodlá tu i bydlet?“ skočila mu do řeči.
„Ne tak docela. Maximálně týden, dva. Vždyť ty stejně odjíždíš, nebude ti překážet.“
„Výborně. Tak já odjedu. A jsem zvědavá, jak to tu bez své ‚služky‘ zvládneš,“ odsekla ironicky.
Ráno vstala schválně dřív než host. Bez jediného slova překročila spící postavu na chodbě a odešla. Žádná snídaně, žádné navařené krabičky do zásoby, žádné úsměvy. Už měla dost role dokonalé hostitelky.
Když se po několika dnech vrátila, otevřel se jí pohled jako po menší pohromě. Na stole zaschlé krabice od pizzy, dřez přetékající nádobím, hromady prádla pohozené po křeslech. Vypadalo to, jako by se v bytě vystřídalo celé autobusové nádraží, nejen jeden příbuzný.
„Dalibore…“ ťukla prstem do desky stolu, aby upoutala jeho pozornost. Seděl u počítače a zaujatě klikal myší. „Jsem zpátky. A tohle nemá s domovem nic společného.“
„Jo, já vím, nestihl jsem to dát do pořádku. Teď to uklidíme spolu,“ odpověděl lehkomyslně.
„Jaké to bylo beze mě?“ ignorovala jeho poznámku.
„No, nebylo to úplně jednoduché, ale zvládli jsme to. Naštěstí existuje rozvoz jídla. A představ si, Miloslava nakonec vzali,“ oznámil s hrdostí.
Nela se zhluboka nadechla. Bylo jasné, že pouhé domluvy nikam nevedou.
Popadla hromadu špinavého prádla, které tu po sobě Miloslav zanechal, a hodila ji Daliborovi k nohám. Nato shrnula zbytky odpadků ze stolu a vysypala je přímo na jeho klávesnici.
„Nelo, zbláznila ses? Říkám přece, že to uklidíme!“
„Uklidíš. Ty. Sám. A chci, aby to tu za dvě hodiny vypadalo jako ze škatulky,“ pronesla ledově a bez dalšího vysvětlení odešla z bytu.