Ve vzduchu by se napětí dalo krájet.
„Tak já raději vyrazím,“ pronesl Štěpán Míka po chvíli ticha a sáhl po bundě. „Uvidíme se zítra.“
„Zítra?“ zamračil se Dalibor Horák. „Co má být zítra?“
„Přinesu Nele horkovzdušnou fritézu. Zůstala mi po bývalé. Já s tím neumím, ale ty ses k jejímu pořízení pořád neměl,“ odpověděl Štěpán lehce.
„Chtěl jsem ji koupit. Jen jsem vybíral model a porovnával ceny,“ ohradil se Dalibor.
„Aha… Tak to už je teď stejně jedno,“ poznamenal Štěpán zvláštním tónem a zadíval se na Nelu tak, že to Daliborovi rozhodně neuniklo. „Jestli ti to vadí, můžeme se s Nelou sejít jinde. Třeba u mě doma. Co říkáš, Nelo?“
„To nebude nutné,“ skočil mu do řeči Dalibor a odkašlal si. „Přines to sem.“
Jakmile se za Štěpánem zavřely dveře, Dalibor se obrátil k manželce.
„Co to mělo znamenat?“ vyjel podrážděně.
„Co přesně?“ opáčila klidně.
„To tvoje chování! Proč jsi s ním koketovala?“
„Prosím tě,“ mávla rukou. „Jen jsem byla zdvořilá.“
Dalibor si náhle na něco vzpomněl, beze slova vyšel na balkon a dlouho tam s někým telefonoval. Z útržků vět Nela pochopila, že ruší domluvu s Miloslavem Doležalem.
„Zkus se porozhlédnout po jiném příbuzném, u nás to nepůjde,“ řekl tvrdě a hovor ukončil.
Nele se na tváři objevil spokojený úsměv. První krok vyšel. Teď bylo potřeba dotáhnout plán do konce.
Druhý den večer zazvonil Štěpán znovu. V ruce držel krabici s fritézou, kytici, bonboniéru a přes rameno měl přehozenou cestovní tašku.
Dalibor zůstal stát jako opařený. „Promiň, ale co je ta taška?“
„Nela říkala, že bych u vás mohl pár dní přespat. Doma předělávám byt. Po rozchodu chci všechno změnit, aby bylo kam přivést novou, lepší ženu do svého třípokojového království,“ oznámil Štěpán s nadšením a významně pohlédl na Nelu.
„Pojď dál, Štěpáne! Hned připravím večeři,“ usmála se.
„Tak to ani náhodou!“ vybuchl Dalibor. „Od dneška končí otevřený hotel! A ty,“ obrátil se na manželku, „proč jsi na něj tak milá?“
„Proč by neměla?“ podivila se Nela. „Je to náš host. Neříkal jsi snad vždycky, že přátelům se má pomáhat a že náš domov je jim otevřený?“
„Změnil jsem názor!“ odsekl Dalibor. Kytici vrátil Štěpánovi do rukou. „Fritézu díky, sladkosti si necháme. Ale přespání se nekoná. Měj se.“
Taška skončila za prahem dřív, než Štěpán stačil cokoli dodat. Ve skutečnosti ani nepočítal s tím, že by tam zůstal. Chtěl Nele jen pomoci a zároveň si celou situaci užíval.
„Promiň, Štěpáne,“ zavolala za ním Nela do chodby. „Dalibor má dneska špatnou náladu. Ale až zase budeme mít otevřeno pro přespávající kamarády, ozvu se. Až tu někdo další rozloží matraci v obýváku nebo si bude hodinu zabírat koupelnu.“
„Jasně, dej vědět,“ ušklíbl se Štěpán a se smíchem odešel.
Nela se pomalu otočila k manželovi, který ještě stále soptil.
„Tak co, už chápeš, jaké to pro mě bylo?“ zeptala se tiše.
Dalibor sklopil oči. „Chápu. Hotel je definitivně zavřený. Už nikdy nikoho nenechám u nás bydlet,“ zamumlal.
A tentokrát slovo dodržel. Představa, jak se Štěpán dívá na jeho ženu, mu byla víc než nepříjemná. O Nelu přijít nechtěl. Od té doby jejich byt ztichl a návštěvy se zdržovaly jen na kávu.
Nela si pak večer s úlevou lehávala na gauč, zachumlaná do oblíbené deky, a vychutnávala si klid. Manželství zůstalo zachováno – i když za cenu jednoho přátelství.