Vendula Pospíšilová tu urážku spolkla bez dalšího slova. Nemělo cenu se hádat. Jen si vzala kabelku a znovu vyrazila do samoobsluhy, doufala, že ještě nějaký kousek sežene. Regál však zel prázdnotou.
„Dneska to vzali útokem důchodci,“ pokrčila rameny mladá prodavačka. „Stála tu fronta až ke dveřím. Když je čerstvá, je výborná. Taky ji občas beru svým kočkám.“
Od té doby začala Vendula kupovat játrovky dvojnásobné množství. Počítala automaticky s tím, že část zmizí pro Murku a že si maminka ráno namaže vydatný krajíc. Brala to jako daň za klid v domácnosti.
S Radkem Tesařem mezitím řešili jiné starosti. Byt zatížený hypotékou pronajímali, aby co nejrychleji umořili dluh bance. Svou původní střechu nad hlavou – malý privatizovaný pokoj v bývalé podnikové ubytovně – prodali, aby dali dohromady akontaci. Kupcem byl pochybný chlapík, kterému bylo všechno jedno, hlavně že měl kde složit hlavu.
Jenže s nájemníky přicházely nekonečné komplikace. Nejprve se nastěhovala mladá matka s dvouletou holčičkou. Působila tiše a spořádaně, ale sotva uběhl týden, sousedé si začali stěžovat. V noci se z bytu ozývala hlasitá hudba, křik a neutichající dětský pláč.
Radek si s ní sedl a důrazně ji upozornil na pravidla. Slíbila nápravu. Místo zlepšení se však bez jejich vědomí přistěhoval její přítel – a teprve tehdy nastal chaos.
Další podnájemníky už vybírali mnohem pečlivěji. Vsadili na studenta z jiného města, kterému nájem hradili rodiče. Vendula se tam párkrát zastavila, všechno vypadalo spořádaně.
Jenže po měsíci se byt začal měnit v místo večírků. Objevili se kamarádi, hluk, rozbitá baterie v koupelně a počmárané zdi v předsíni. Ani s ním spolupráce dlouho nevydržela.
Hypotéku ale bylo nutné splácet pravidelně, banka žádné výmluvy nepřijímá. Rozhodli se tedy snížit nájem a nabídnout byt někomu klidnějšímu. Nakonec ho pronajali starší paní v důchodu.
Anna Malířová tvrdila, že prodala domek na vesnici a chce si na čas vyzkoušet městský život. Peníze měla, nájem posílala přesně a bez upomínek. Ať už z penze, nebo s pomocí dětí – to pár neřešil. Přesto jim vrtalo hlavou, proč samotná seniorka potřebuje prostorný dvoupokojový byt v novostavbě.
„Co je nám do toho?“ mávl rukou Radek. „Platí včas, je tichá a pořádek drží. Lepší nájemnici si přát nemůžeme.“
„Stejně to nechápu,“ kroutila hlavou Vendula. „Mohla bydlet u dcery a ušetřit.“
Čas plynul bez potíží, až do dne, kdy Anna Malířová nezvedla telefon. To se ještě nestalo. Vendula znervózněla a rozhodla se, že se po cestě z práce zastaví v jejich bytě a podívá se, jestli je paní doma a v pořádku.