Vendula si promnula spánky a ztišeným hlasem dodala: „Radku, celé odpoledne mi opakovala něco o tom, že jí prý něco dlužíme. A kufr už má sbalený, stojí v předsíni. Co kdyby u nás zůstala aspoň pár dní? V tom jejím bytě ve dvacátém patře to stejně dlouho nevydrží.“
Radek si odfrkl. „A vezme si tam i tu svou chlupatou bestii? Vždyť nám ta kočka zničí novou sedačku a všechno počůrá. Prosím tě, neblázni. Řekni jí jasně, že do našeho nového bytu nepůjde ani náhodou. Ať zůstane tam, kde byla doteď. My jsme se tři roky mačkali v jedné místnosti, šetřili každou korunu, a teď jí máme přenechat dvoupokojový byt? A ten její milovaný vnuk? Ten floutek by tam trávil každý víkend!“
Vendula vytřeštila oči. „Ježiši, na synovce jsem úplně zapomněla. Ten by nám počmáral všechny stěny!“
V tu chvíli se v obýváku tiše objevila Marcela Brňáková. Evidentně slyšela víc, než by si mladí přáli.
„Neberu si toho moc,“ prohlásila klidně. „Zbytek mi kdyžtak přivezete. Nádobí i povlečení tam máte, takže já jsem připravená. Vždyť sbalit se je otázka chvilky.“
Radek se nadechl a postavil se jí přímo čelem. „Paní Marcelo, poslouchejte mě. Dlouho jsem přecházel vaše výstřelky, ale dneska jste překročila hranici. Proč jste si namluvila, že budeme skákat, jak písknete? V naší domácnosti rozhoduju já. Ne vaše dcera, ale její manžel. A já říkám jasné ne. Vraťte věci zpátky do té kostkované tašky a běžte koupit konzervu pro svou Micku. My se konečně stěhujeme do vlastního a ten okamžik si nenecháme vzít.“
Vendula, schovaná částečně za Radkovými zády, tiše dodala: „Mami, budeme rádi, když přijedeš na návštěvu. Radek tě může přivézt autem. Klidně u nás někdy přespíš.“
Marcela se napřímila a v očích jí blýsklo. „Nic jiného jsem od tebe ani nečekala, nevděčnice. Tak běžte oba pryč! Copak si ve svém věku nezasloužím trochu pohodlí? Vždyť jsem tam ani nechtěla být měsíc. Jen na pár dní změnit prostředí, vyčistit si hlavu. A vy hned děláte scénu, jako bych vám chtěla byt zabavit.“
Manželé si vyměnili pohled. Nemělo smysl hádku dál rozdmýchávat. Tiše se oblékli a odešli.
Jakmile vyšli na ulici, Vendula se zhluboka nadechla a najednou se rozesmála. „Tak co myslíš? Skončilo to konečně? Můžeme si žít po svém, aniž bychom se pořád někomu zpovídali a chodili po špičkách?“
Radek ji objal kolem ramen. „Teď začíná náš vlastní život.“
O měsíc později se však dozvěděli, že Marcela Brňáková změnila závěť. Svůj prostorný čtyřpokojový byt odkázala vnukovi a starší dceři.