„Stěhuju se k tvému bývalému manželovi. Takže, miláčku, nastal čas, abys ten byt vyklidila,“ oznámila sebejistě návštěvnice hned mezi dveřmi.
Radmila Kratochvílová uspala dceru teprve před pár minutami. Malá Tereza Kratochvílová konečně klidně oddychovala ve svém pokoji a Radmila se těšila, že si dopřeje pár hodin ticha v útulném bytě, který pro ni představoval jediné pevné místo na světě.
Jenže zazvonil zvonek. Jeho melodie se rozlehla předsíní a rozčísla večerní klid.
„Tak tohle mi ještě scházelo,“ utrousila ironicky a vydala se otevřít.
Na prahu stála drobná blondýnka s krátce zastřiženými vlasy a výraznýma tmavýma očima. Upřeně si Radmilu prohlížela, jako by si ji chtěla uložit do paměti nebo porovnat s nějakou představou.
„Prosím?“ oslovila ji Radmila chladně a lehce svraštila čelo.
„Promiňte…“ vytrhla se dívka ze zamyšlení. „Jmenuji se Ivana Křížová.“
„Těší mě,“ odpověděla Radmila bez náznaku úsměvu a založila si ruce na prsou. „A důvod návštěvy?“
„Ano, jistě… Já jsem Ivana Křížová,“ zopakovala nejistě, jako by to mělo vše vysvětlit.
„To jsem zaznamenala,“ odvětila Radmila suše. „Co ode mě potřebujete?“
„Vy jste Radmila Kratochvílová?“ zeptala se opatrně.
„Ano. Takže?“
Dívka se nadechla a rozzářila se: „Jsem snoubenka Marka Dvořáka.“
Radmila překvapeně povytáhla obočí. V hlavě jí bleskla ironická myšlenka: Tak už si našel další kousek do sbírky. Přeměřila si Ivanu od hlavy k patě. A proč by mě to mělo zajímat?
„Ráda bych si s vámi promluvila o svém… tedy o vašem bývalém manželovi,“ opravila se Ivana s nervózním pousmáním.
„Nemyslím, že bych vám měla co sdělit. Jsme rozvedení,“ odsekla Radmila.
„To vím, Marek mi to řekl. Nepřišla jsem se hádat,“ ujistila ji rychle.
Radmila si v duchu odfrkla. Hádat? Kvůli čemu? On už dávno není můj.
„Chtěla bych vědět, jaký vlastně je. Jaký je můj Marek,“ vyslovila Ivana tiše, téměř zasněně.
Slovo můj Radmilu bodlo. Kdysi býval můj, pomyslela si, ale nahlas nic neřekla.
„Dobře. Pojďte dál,“ ustoupila nakonec stranou.
Sama byla zvědavá, kam se život jejího exmanžela posunul. V poslední době se omezoval jen na pravidelné posílání výživného a krátké, strohé zprávy.
Radmila postavila na sporák konvici, připravila do skleněné konvice čaj z růžových lístků, na tác přidala dva hrnky a pár sušenek. Když se vrátila do obývacího pokoje, Ivana už si mezitím prohlížela zařízení. Opatrně přejížděla prsty po hřbetech knih, zkoumala obrazy na stěnách a s očividným zájmem vstřebávala každý detail.
„To je nádhera,“ vydechla obdivně. „Tolika prostoru, vysoké stropy, obrovská okna… a ten výhled do parku! O takovém bydlení jsem vždycky snila.“
„Tak co přesně chcete vědět?“ položila Radmila tác na konferenční stolek.
„Upřímně? Všechno,“ odpověděla Ivana a její pohled mezitím sklouzl k zavřeným dveřím. „A tamhle je co?“
„Neotvírejte to,“ řekla Radmila ostřeji, než zamýšlela. „Spí tam moje dcera.“
„Aha, ano, Marek říkal, že má dceru. Tereza, že?“
„Ano.“
„Tereza,“ zopakovala si Ivana a bez vyzvání zamířila k dalším dveřím. Stiskla kliku a vstoupila dovnitř.
„Kam si myslíte, že jdete?“ vyjela Radmila a spěchala za ní.
„Chci si to tu prohlédnout,“ odpověděla dívka lehkomyslně.
„Okamžitě ty dveře zavřete a pojďte zpátky.“
Ivana se prudce otočila. „Proč bych měla? Vždyť je to můj byt.“
„Prosím?“ Radmila měla pocit, že se přeslechla.
„Budu si brát Marka. Tenhle byt mi daruje. Takže…“ přejela Radmilu pohledem plným nadřazenosti. „Takže bys měla začít balit, holčičko.“
Radmila zatnula zuby. „Ty ses zbláznila?“
„Nezajímá mě, co si myslíš. Přišla jsem se podívat na svatební dar. Nehodlám skončit někde v zapadlé díře. Tady by se mi bydlelo docela dobře…“
„Dost!“ přerušila ji Radmila rázně. „Tohle divadlo končí. Okamžitě odejděte z mého bytu.“
„Ty mi nebudeš rozkazovat,“ odsekla Ivana a sáhla po další klice.
Radmila ji chytila za ruku a odstrčila ji stranou. Dveře rychle zavřela a postavila se před ně.
„Ven,“ pronesla tiše, ale s ledovým klidem.
Ivana si ji přeměřila a ušklíbla se. „Dobře. Dám ti čtrnáct dní. Pak se nastěhuju já. Rozumíš?“
Taková drzost Radmilu na okamžik připravila o řeč.
„Zmiz,“ zopakovala chladně.
„Jak chceš. Obhlídku jsem si víceméně udělala. Adresu znám. Tak zatím.“
Nazula si boty a bez dalšího slova vyběhla na chodbu.
„Dva týdny!“ křikla ještě přes rameno a její kroky rychle doznívaly po schodech.
Radmila zabouchla dveře a opřela se o ně zády. Kolena se jí roztřásla.
Co to mělo znamenat? vířilo jí hlavou. Marek by si přece něco takového nedovolil… Nebo ano?
Pohlédla na hodiny. Bylo pozdě, ale spánek byl ten tam. Nejprve nahlédla do dětského pokoje. Tereza spala, přitulená k plyšovému medvídkovi, nevědomá si hrozby, která právě vstoupila do jejich života. Radmila by nedovolila nikomu, aby jim narušil klid – už vůbec ne nějaké namyšlené slečně, která se pasuje na paní domu.
V oknech okolních paneláků svítila teplá světla, lampy na ulici vrhaly dlouhé stíny. Obývací pokoj, plný fotografií, knih a měkkých polštářů, byl dosud symbolem jistoty. Teď se však zdál křehký, jako by se mohl každou chvíli rozpadnout.
Vzpomněla si na dohodu, kterou s Markem Dvořákem po rozvodu uzavřeli: dokud Tereza nedokončí školu, zůstanou s dcerou tady. Prohlášení jeho nové snoubenky bylo jako facka.
Nevydržela to. Vzala telefon a vytočila číslo bývalého manžela. Po několika tónech se ozval jeho hlas.
„Co je?“ zabručel bez pozdravu.
„Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“ vybuchla, ale snažila se tlumit hlas, aby dceru nevzbudila. „Tvoje nová přítelkyně mi právě oznámila, že se mám do dvou týdnů vystěhovat. Je to nějaký hloupý vtip, nebo jsi klesl ještě níž?“
„Klid,“ odpověděl Marek. „Hlavně se nerozčiluj.“
Radmila přešla do kuchyně. Malý prostor s pečlivě udržovanou linkou jí obvykle dodával pocit bezpečí. Teď jí připadal stísněný.
„Nerozčilovat?“ zopakovala sevřeným hlasem a čekala, co jí na to Marek Dvořák odpoví dál.