Dveře se otevřely téměř okamžitě.
„Jsem ráda, že tě vidím,“ pronesla Radmila Kratochvílová a snažila se, aby na ní nebylo znát napětí.
„Ahoj, děvče,“ odpověděla Božena Kavanová zdrženlivě a lehce se dotkla její tváře. „Kde máme naši princeznu?“
„Ve svém pokoji. Zase si hraje na stěhování,“ odpověděla Radmila tiše.
„Zase všechno rozházela?“ zeptala se Božena, zouvala si boty a vstupovala do obývacího pokoje.
Zarazila se. Místnost, kterou znala jako útulnou a uklizenou, byla k nepoznání. Po zemi stály poloprázdné krabice, z polic zmizely knihy, hračky i oblečení ležely v hromadách. Bylo zřejmé, že balení už začalo.
„Za čtrnáct dní,“ hlesla Radmila bezbarvým hlasem a automaticky sáhla po další knize, kterou chtěla vložit do krabice.
Božena jí ji však vzala z ruky a s rozhodným gestem ji vrátila zpět na místo. „Nech to tak. Zatím nic nebal. Krabice dej ke stěně a pár dní počkej. S Markem jsem ještě nemluvila. A jeho pracovní cesty… bývají podivně dlouhé, když se mu to hodí.“
Radmila jen nejistě přikývla a očima přelétla změť věcí kolem sebe.
„A kde je moje sluníčko?“ zavolala Božena hlasitěji. „Terezko!“
Z ložnice vyběhla drobná postavička a vrhla se jí kolem krku. „Babi!“
„Ty moje zlatíčko, moje krásko,“ smála se Božena a pevně vnučku objala. „Jak jsi mi chyběla.“
Holčička se k ní přitiskla a cosi nesrozumitelně brebentila, spokojená, že je zase v jejím náručí.
„Co kdybychom vyrazily do parku?“ navrhla Božena. „Ukážeš stromům, jak umíš malovat křídami na chodník.“
Radmila zaváhala a pohlédla na krabice. Bylo v tom pohledu tiché tázání i obava.
„Do konce týdne,“ řekla Božena klidně, ale tónem, který nepřipouštěl odpor. „Dej mi ten čas.“
Radmila vydechla, jako by ze sebe shodila balvan. „Dobře,“ souhlasila a šla pro kabát. Její kroky byly stále nejisté, přesto se v nich objevila křehká naděje.
O několik dní později zalévalo podzimní slunce interiér luxusní restaurace teplým, zlatavým světlem. Božena vstoupila dovnitř s jistotou ženy, která ví, proč přišla. Marka Dvořáka zahlédla okamžitě – seděl u stolu u okna. Naproti němu seděla mladá žena.
Božena si bez váhání přisedla a zadívala se na syna. „Marku. Očekávala jsem, že si promluvíme mezi čtyřma očima,“ pronesla tiše. „Můžeš mi vysvětlit, proč je tu i tato slečna?“
Marek si narovnal ramena. „Mami, tohle je Ivana Křížová. Moje snoubenka.“
„Jak dojemné,“ odpověděla suše. „Jenže pozvánka byla určena tobě. Ne k představování krátkodobých známostí.“
Ivana znejistěla. Bylo zřejmé, že chlad, který z Boženy vyzařoval, cítí velmi intenzivně. „Možná bych měla odejít…“
„Zůstaneš,“ přerušil ji Marek a položil jí ruku na rameno. Gesto působilo spíš majetnicky než ochranitelsky. „Před Ivanou nemám žádná tajemství.“
„Výborně,“ přikývla Božena ledovým hlasem. „Aspoň uvidíš plný rozsah svého rozhodnutí.“
Ivaně zacukaly řasy, zbledla.
Božena si upravila perlový náhrdelník a obrátila se zpět k synovi. „Předmětem našeho rozhovoru je byt. Tvoje odhodlané úsilí vystěhovat Radmilu.“
„To je vyřešené,“ opřel se Marek o opěradlo a snažil se působit uvolněně, i když měl napjaté všechny svaly. „Nemá smysl se k tomu vracet.“
„Mýlíš se,“ odvětila klidně. „Vyřešené je něco tehdy, když s tím souhlasí všichni. A já nesouhlasím.“
„Ten byt potřebuju. S Ivanou se vezmeme a budeme tam bydlet,“ zvýšil hlas.
„Nebudete,“ odpověděla bez zaváhání. Pak se obrátila k Ivaně a tón jí zesládnul až nepříjemně. „Možná by bylo rozumné si zacpat uši, děvče. Některé informace by ti mohly pokazit radost.“
„Mami, přestaň,“ vyštěkl Marek.
„Jen beru ohled na křehké nervy tvé vyvolené,“ pokrčila rameny.
„Radmila se odstěhuje. Už jsem jí to oznámil,“ procedil mezi zuby.
„Dovol, abych ti připomněla,“ pronesla Božena a její hlas ztvrdl, „že byt, ve kterém Radmila s Terezou bydlí, je právně vedený na mě. Stejně jako ten, kde žiju já.“
„To je jen formalita!“ vyhrkl Marek. „Psali jsme to na tebe kvůli—“
„Kvůli daňovým úsporám,“ dokončila za něj chladně. „A právě to je kořen tvých současných potíží. Byt jsi koupil ty, nechal jsi ho přepsat na mě a později sis ho chtěl zase převést zpět. Jenže daň z darování už jsi jaksi opomenul uhradit. Zvláštní zapomnětlivost.“
„Nehraj si na moji účetní,“ odsekl podrážděně.
„Musím tě zklamat,“ pokračovala tiše. „Jsem jediným oficiálním zakladatelem obou tvých firem. Na papíře. A papíry jsou to jediné, co má v právu váhu.“
Marek na ni zíral. „To je jen technická věc…“
„Prostudovala jsem účetnictví,“ přerušila ho. „Porovnala přiznané příjmy s reálným obratem. Rozdíl je přibližně dvacetinásobný. To není omyl, Marku. To je systém.“
Krev mu zmizela z obličeje. „Ty jsi to počítala?“
„Jako zakladatel mám přístup ke všem podkladům. Vidím, kam proudí peníze. A víš, co mě zarazilo nejvíc? Ne ta částka. Ale drzost, s jakou paděláš můj podpis na platebních příkazech. Upřímně, děláš to dost neuměle.“
„Tohle je absurdní—“
Božena prudce udeřila dlaní do stolu. Porcelán cinkl. „Dost! Ještě jednou uslyším, že je to formalita, a okamžitě tě odvolám z funkce. S platností ode dneška. A věř, že to není žádná fikce.“
„Ty bys mě vyhodila?“ vyrazil ze sebe. Na krku mu naskočily žíly, Ivana se otřásla.
„Moje společnosti tě živí,“ odpověděla klidně. „Znám tvé skutečné příjmy. I tu směšnou částku, kterou posíláš na výživu vlastní dcery. Navrhuji jednoduché řešení: neprodleně převedeš byt na Radmilu formou darovací smlouvy. A od příštího měsíce zvýšíš alimenty na čtyřnásobek. Skutečné alimenty, odpovídající realitě.“
„A když ne?“ zasyčel.
Božena se k němu lehce naklonila, pohled měla tvrdý jako sklo. „První možnost je následující.“