„První varianta,“ pronesla Božena Kavanová s mrazivým klidem, „je velmi prostá. Jako jediná zakladatelka tě okamžitě odvolám z funkce. Bez odstupného. A s veškerými důsledky, které to bude mít pro tvé jméno i úvěrovou minulost. Druhá možnost je o něco nepříjemnější.“ Lehce poklepala na desky před sebou. „Složka s tvými ‚aktivitami‘ poputuje na finanční úřad i policii. Vyber si. Čas máš do zítřejšího večera.“
Marek Dvořák se zhroutil do opěradla židle, jako by mu náhle došla síla. Teprve teď mu došlo, do jaké pasti se vehnal. Spoléhal na to, že matka zůstane jako vždy shovívavá, že bude jen nenápadně naznačovat nesouhlas a nakonec ustoupí. Otevřený střet do svých plánů nezahrnul.
„Marku…“ ozvala se tiše Ivana Křížová, hlas se jí třásl.
„Mlč,“ odbyl ji bez pohledu, odtáhl se od ní, jako by ho pálila.
Božena pomalu vytáhla z kabelky silnou složku, rozvinula ji a položila na stůl. Dlaň s dokonale upravenými červenými nehty na ní spočinula téměř majetnicky.
„Je tu víc než dost, aby to příslušné orgány zaujalo,“ řekla a zadívala se synovi přímo do očí.
Jeho pohled zmatněl. Nechápal. Zrada? Od vlastní matky? S tímhle scénářem nepočítal. Vždyť přece… vždyť ona ho měla krýt.
Božena složku opět uklidila, vstala a uhladila si sako.
„Děkuji za schůzku, Marku,“ uzavřela zdvořile, jako by právě skončila obchodní porada. „A přeji hodně štěstí s tím bytem.“
Odešla klidným krokem.
Uplynulo několik dní.
Božena Kavanová zazvonila u dveří, které znala nazpaměť. Zevnitř se okamžitě ozval radostný výkřik.
„Babi!“ rozzářila se Božena dřív, než se dveře otevřely.
Na prahu stála Radmila Kratochvílová. Vypadala vyčerpaně, pod očima měla tmavé stíny, přesto se pokusila o úsměv a ustoupila stranou.
„Babi! Babi! Babi!“ Malá Tereza Kratochvílová přiběhla jako střela a skočila Boženě kolem krku.
„Ty moje sluníčko,“ zasmála se Božena, zvedla ji do náruče a zasypala polibky. „To je ale slečna! Vyrostla jsi snad o půl metru.“
„Půjdeme ven?“ vyhrkla Tereza nedočkavě, už se vrtěla, aby se mohla vyprostit.
„Právě proto jsem přišla,“ přikývla Božena. „Jen se pořádně obleč. Minule tě málem odnesl vítr.“
„Hned!“ zavýskla holčička a zmizela v předsíni.
Božena se obrátila k Radmile. Stačil jediný pohled, aby si všimla její bledosti a napětí, které z ní sálalo.
„Tak co? Už je to lepší, nebo se pořád topíš v pondělní depresi?“ zeptala se jemně, s lehkým náznakem ironie.
Radmila bezmocně rozhodila rukama. „Spíš jako na dně oceánu. A ještě bez kyslíku.“
Božena vstoupila do obývacího pokoje – a zarazila se. Skříně zely prázdnotou, kolem zdí stály krabice, tašky a neuspořádané hromady věcí. Prach se v paprscích světla vířil jako mlha. Byt působil, jako by jím prošla bouře.
„To je tedy proměna,“ poznamenala tiše. „Doufám, že to není sbírka rozbitých snů.“
„Kéž by jen to,“ povzdechla si Radmila a přitiskla si prsty ke spánkům. „Sedm let jsem tu žila… a teď mám pocit, že jsem jen hromadila důkazy vlastní naivity. Každý kout mi něco připomíná.“
„Něčí konkrétní naivitu?“ nadhodila Božena klidně.
Radmila mávla rukou. „Prosím tě, nemusíme to vyslovovat. Snažím se uklidit. Začít znovu. I když mám pocit, že tlačím balvan do kopce – a ten balvan jsou jeho staré kravaty a moje iluze.“
„Aspoň víš, proč to děláš,“ odpověděla suše Božena. „Děláš místo něčemu lepšímu. A to už je krok kupředu.“
Z předsíně se ozvalo funění a šustění bundy.
„Jen ji obléknu, nebo si navlékne boty na ruce,“ usmála se Radmila unaveně a chtěla odejít.
„Ještě chvilku,“ zastavila ji Božena měkce, ale rozhodně. Otevřela kabelku a vytáhla několik pečlivě složených listů. „Tohle bys měla vidět. Je načase, aby ses přestala obviňovat a začala se dívat na věci bez růžových brýlí.“
Podala jí dokumenty a sama zamířila za vnučkou.
Radmila papíry přijala téměř nepřítomně. Očima přelétla první odstavec. Pak druhý. Zastavila se. Vrátila se na začátek. Barva jí zmizela z tváře. Prsty sevřely listy tak silně, až se okraje zmačkaly. Slzy se jí nahrnuly do očí dřív, než je stačila zadržet.
Pomalu došla k Boženě, která právě zapínala Tereze kabát. Bez jediného slova ji objala a přitiskla tvář k jejímu rameni.
„Mami…“ zašeptala roztřeseně. „Děkuju. Já… já vůbec netušila… Byla jsem slepá.“
„Mami?“ podivila se Tereza a přejížděla pohledem z jedné na druhou. „Babi je taky maminka?“
Radmila si setřela slzy hřbetem ruky a přikývla. „Ano, zlatíčko. Babička je taky máma. A ta nejspolehlivější.“
„Nikdo nebude ubližovat mé vnučce,“ pronesla Božena tiše, ale s ocelí v hlase, a pohladila Radmilu po zádech. „A ani její mamince. Tyhle papíry jsou jen důkazy. Teď už víš, na čem jsi.“
Radmila se zhluboka nadechla. „Děkuju. Za všechno.“
Božena se narovnala a lehce tleskla do dlaní. „Tak co, výsadek je připraven? Slunce svítí, vzduch je svěží. Ideální podmínky pro taktickou procházku a strategickou zmrzlinu.“
„Jupí! Zmrzlina!“ vykřikla Tereza.
Radmila se přes slzy usmála a přikývla. Došla k jedné z krabic, otevřela ji a vytáhla starého, trochu ošoupaného plyšového medvěda.
„Víš, mami,“ řekla tiše, „tenhle medvěd je jediný muž v tomhle bytě, který mě nikdy neobelhal. Věrný rytíř z plyše.“
„Vzácný exemplář,“ odvětila Božena s náznakem humoru. „Takové si člověk musí hýčkat. Někdy má plyš větší charakter než živý člověk.“
Radmila postavila medvěda na uvolněnou polici. Paprsek slunce, který pronikl přes záclonu, dopadl přímo na jeho tvář. Jako tichá připomínka, že opravdové teplo se nedá předstírat – a že někdy přichází z míst, odkud by ho člověk nečekal.