„To je od tebe opravdu ohleduplné,“ pokračovala Radmila sevřeným hlasem, v němž vibroval potlačovaný vztek. „Nejdřív na mě pošleš svoji novou partnerku jako posla špatných zpráv a sám se ani neunavíš zavolat. To je skutečně taktické.“
Marek její ironii přešel, jako by ji vůbec neslyšel. „Věděla jsi přece, že byt není tvůj,“ navázal bez zaváhání. „Máma mi ho darovala ještě před svatbou. To si snad pamatuješ.“
„Pamatuju si to až příliš dobře,“ odsekla Radmila. „Jenže ho dala nám do začátku společného života. A pak jsi byl ty ten, kdo utekl a nechal mě tady s malou. A pokud si dobře vzpomínám, slíbil jsi, že nás necháš v klidu, dokud Tereza nedokončí školu. Nebo mají tvoje sliby omezenou trvanlivost?“
„Prosím tě, nevracej se k dávným přísahám. Situace se změnila,“ snažil se vykroutit.
„Neuhýbej. Dal jsi slovo,“ trvala na svém.
„Ano, dal. Jenže teď ten byt potřebuju,“ odpověděl chladně, téměř znuděně.
Radmile se zadrhl dech. „Ty… bezcharakterní zbabělče,“ vyklouzlo jí, ale hned se zarazila, aby se nenechala strhnout. „Je to odporné.“
„Chceš se hádat, nebo se domluvit věcně?“ zeptal se klidně.
„Vyřiď Ivaně Křížové, ať si—“
„Ne,“ přerušil ji rázně. „To není o ní. Ten byt potřebuju já. To, že za tebou přišla jako první, je jen shoda okolností.“
„Takže ses bál přijít osobně a poslal jsi předvoj?“ rýpla si.
„Už dost těch narážek. Prosím, do dvou týdnů se vystěhuj,“ oznámil neosobním tónem, jako by řešil administrativu.
„A kam mám asi jít?“ vyhrkla. „Víš dobře, že žádný jiný byt nemám.“
„Pronajmi si něco. Posílám ti výživné, a není zrovna nízké. Na nájem to stačí,“ odpověděl pevně.
„Takhle se to nedělá, Marku. Slíbil jsi—“ V jejím hlase zazněla prosba, kterou sama nesnášela.
„Nech toho. Jiný byt nemám, alespoň ne takový. Čtrnáct dní je víc než dost času na hledání. Je to jasné?“
„Ne, tobě není jasné nic,“ vydechla. „Tady bydlí tvoje dcera. Opakuju – tvoje dcera. Ta, za kterou skoro nechodíš. Tu, které jsi ani nepogratuloval k narozeninám. Vybavíš si vůbec, kdy je má?“
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Dlouhé, tíživé. Pak tlumené povzdechnutí.
„Dva týdny,“ pronesl nakonec stroze a hovor ukončil.
Radmila zůstala sedět na židli s telefonem v ruce. Za okny se stmívalo a spolu s večerem jako by se do bytu plížil i stín beznaděje.
Noc byla nekonečná. Převalovala se ze strany na stranu, hlavou jí vířily myšlenky. Byt skutečně nebyl psaný na ni. Marek měl po právní stránce navrch. Výživné sice chodilo pravidelně, ale většinu by spolkl nájem. Rezerva žádná. Žádné úspory, žádná opora.
Když se mezi závěsy začalo prodírat šedé ranní světlo, vstala jako stroj. Připravila snídani, nalila kakao, nachystala oblečení. V zrcadle zahlédla bledou tvář s kruhy pod očima – důkaz probdělé noci.
Sotva s Terezou dojedly a chystaly se ven, zazvonil zvonek. Ve dveřích stála Božena Kavanová. Přestože byl její syn už dávno rozvedený, babička docházela téměř denně. S vnučkou trávila hodiny – učila ji písmenka, chodila s ní do parku, četla jí pohádky.
Teď si však Radmilu pozorně prohlédla.
„Co se děje?“ zeptala se a pohled jí sklouzl k tmavým stínům pod očima.
Radmila se nadechla. „Marek nás chce vystěhovat.“
„Tak mi to vysvětli podrobně,“ řekla klidně. Vzala Terezu do náruče, políbila ji na tvář a přešla do obýváku, kde se usadila do křesla. „Řekni mi všechno.“
Radmila popsala návštěvu Ivany, následný telefonát i Marekovo neoblomné stanovisko.
„Čtrnáct dní. Jen čtrnáct dní. Kam mám jít?“ rozhodila bezmocně rukama. „Co mám dělat s nábytkem? Se vším?“
Božena chvíli mlčela. Zadívala se z okna na děti hrající si mezi stromy, jejichž listí už začínalo žloutnout. Pak se pomalu otočila.
„Z právního hlediska má můj syn pravdu. Byt je jeho,“ řekla tiše.
„A Tereza?“ připomněla Radmila.
„Nevím,“ odpověděla váhavě. „Opravdu nevím.“ Pohladila vnučku po vlasech, jako by v tom gestu hledala odpověď.
„Ale slíbil to,“ nedala se Radmila.
Božena si povzdechla. „Drahá, sliby jsou někdy stejně nespolehlivé jako daňová přiznání,“ poznamenala hořce. Pak si vzala od Terezy pastelku a jemně opravila čáru na jejím obrázku. „Jedno ti řeknu – pokud se Marek pro něco rozhodl, málokdo s ním pohne. Už dávno mi neříká nic o svých finančních plánech ani o osobních záležitostech. Ale… promluvím si s ním.“
V Radmile se zableskla jiskřička naděje. „Děkuju.“
„Ano, promluvím,“ zopakovala Božena rozhodně a vstala. „Ale musím si nejdřív ujasnit argumenty. Na něj se musí chytře.“
„Už odcházíte?“ zeptala se Radmila zklamaně.
„Ano. Bez přípravy by to byla ztráta času,“ odpověděla, když si obouvala boty. „Na Marka platí jen přesná čísla a promyšlené kroky.“
Dveře za ní zapadly a Radmila zůstala stát uprostřed bytu, který jí najednou připadal cizí.
Venku ji ovanul chladný podzimní vítr. Listí vířilo po chodníku a Božena se na okamžik zastavila. Pohled na poletující zlaté listy jí připomněl dávný den, kdy zemřel její muž, Stanislav Beneš. Artem – tehdy ještě malý Marek – měl sotva dva roky. Vybavila si bezradnost, kterou tehdy cítila. Stejný pocit bezvýchodnosti teď zahlédla v očích své bývalé snachy.
Došla k autu, usedla za volant. V interiéru se mísila vůně levandule z její oblíbené vůně. Než nastartovala, na okamžik zavřela oči.
Vzpomněla si, jak se k ní kdysi vlastní matka otočila zády, když zůstala sama s dítětem. Pomoc tehdy přišla od Dagmar Pokorné, matky její tehdejší snachy, která jí nabídla, aby s malým bydlela v jejím prostorném bytě. Po její smrti připadl byt právě Boženě.
Zapnula pás, otočila klíčkem v zapalování.
„Tohle se nedělá, Marku,“ zamumlala tiše do prázdna. „Schovávat se za ženu není chlapské. To je slabost.“
Auto se pomalu rozjelo téměř prázdnou ulicí. Řídila pomalu a v duchu si promítala možné scénáře nadcházejícího rozhovoru.
Uplynulo několik dní. Božena Kavanová se nakonec rozhodla znovu navštívit svou vnučku, Terezu Kratochvílovou.