„To není možné… To přece nemůže být pravda!“ honilo se hlavou Mileně Pražákové, když nevěřícně zírala na fotografii na monitoru. Na snímku byla zachycená mladá těhotná dívka, sotva dospělá, jak objímá kolem krku jejího manžela Romana Vacka, sedí mu na klíně a bezstarostně se usmívá přímo do objektivu. Pětadvacet let společného života… copak se to má všechno rozpadnout jako domeček z karet? Hruď jí svíralo tak silně, až měla pocit, že se nemůže nadechnout. Úplně zapomněla, že se na sociální síť přihlásila jen proto, aby na prosbu kolegyně upravila údaje v pracovní skupině.
V hlavě jí začalo nepříjemně pulzovat. Musela se zvednout od stolu a dojít si pro kapky na uklidnění. Nedokázala si připustit, že by Roman byl schopný nevěry. Jenže jak jinak si vysvětlit to, co viděla? Pod fotografií stálo jediné slovo: „Papík“. A bylo zřejmé, co takové oslovení znamená. Vždyť věkově by jí mohl dělat otce. V posledních měsících si Roman opakovaně stěžoval, že v práci zrušili prémie a výplata je slabší než dřív. Teď do sebe jednotlivé střípky začínaly zapadat. Potřeboval peníze na vydržování milenky? I jejich spořicí účet se nečekaně ztenčil. Milena se nikdy nevyptávala, když si manžel převáděl větší částky. Důvěřovala mu bez výhrad a byla přesvědčená, že má k výdajům rozumný důvod. Teď si však poprvé připustila pochybnosti.
Když se vrátila k počítači, ještě jednou na snímek pohlédla – tentokrát s odporem – a rychle okno zavřela. Do ničeho se jí nechtělo, ale slib je slib. Kolegyni přece přislíbila pomoc, nemohla teď všechno zahodit a odejít. Donutila se soustředit na práci a snažila se vytěsnit to, co jí před chvílí rozvrátilo svět. Jakmile měla hotovo, odeslala krátkou zprávu, vypnula telefon a zamířila do kuchyně. Vaření pro ni často představovalo únik a způsob, jak si srovnat myšlenky. Pustila se tedy do přípravy večeře, jen aby zahnala dotěrné představy, které jí vířily hlavou jako hejno hladových brouků.
Z předsíně se ozvalo cvaknutí zámku. Milena vykoukla ze dveří právě ve chvíli, kdy dovnitř vstoupil Kryštof Marek, jejich adoptivní syn. Do rodiny přišel jako malé dítě z dětského domova. Pravdu o svém původu znal odjakživa, přesto své rodiče bezmezně miloval a byl jim vděčný za šanci vyrůstat v milujícím prostředí.
„Ty jsi dneska doma nějak brzy,“ pokusila se Milena o úsměv, který jí však na tváři ztěžka držel.
„Jen na skok, mami,“ odpověděl Kryštof a shazoval batoh z ramene. „S klukama jdeme do šachového klubu. Vrátím se pozdě, tak na mě s večeří nečekejte. Objednali jsme si pizzu, chceme ještě potrénovat před turnajem. Mozek musí makat.“ Na okamžik se odmlčel, pak si ji pozorně prohlédl. „Děje se něco? Vypadáš, jako by tě něco trápilo.“
„Kdepak, nic vážného,“ mávla rukou příliš rychle. „Jen jsem dneska unavená. To horko mi nedělá dobře, víš, jak špatně snáším vedra. Opravdu je všechno v pořádku. Držím vám palce.“
Rychle se stáhla zpět do kuchyně, aby nemusela čelit jeho všímavému pohledu. Míchala omáčku, krájela zeleninu, ale myšlenkami byla jinde. Pro koho tu vlastně chystá jídlo? Jak asi bude vypadat rozhovor s Romanem? Milovala ho celým srdcem. Tolik let po jeho boku, tolik společných vzpomínek… Nedokázala si představit, že by měl z jejího života zmizet. Bez něj by se cítila ztracená. Jenže on už si zřejmě našel někoho jiného. Otázkou zůstávalo, zda pro tu mladou dívku znamená víc než jen zdroj peněz.
Kryštof se mezitím převlékl do pohodlného oblečení, ještě na ni zavolal rozloučení a chystal se vyrazit ven, zatímco v bytě zůstávalo ticho, které předznamenávalo nevyhnutelný večerní rozhovor.