Dveře bytu se za Kryštofem tiše zavřely a Milena Pražáková zůstala sama se svými myšlenkami. Usedla ke stolu, ruce položila do klína a trpělivě čekala, až se Roman vrátí. V hlavě si znovu a znovu přehrávala nadcházející rozhovor. Představovala si, jak mu klidně oznámí, že ví úplně všechno. Mohla by mlčet, předstírat, že si ničeho nevšimla, a dál hrát roli spokojené manželky. Jenže to by nebyla ona. Přetvářka jí byla cizí. Nedokázala by se usmívat a tvářit se bezstarostně, když znala pravdu. A navíc – k čemu by to bylo? I kdyby se snažila zapomenout, hořkost by zůstala. A žít po boku člověka, který zradil, jako by se nic nestalo, by stejně neuměla.
Když se konečně ozvalo otočení klíče v zámku, srdce se jí prudce rozbušilo. Roman vstoupil do bytu s kyticí lilií v ruce. Věděl, že právě ty má Milena nejraději, a nosil jí je poměrně často. Občas sice přišel s jinými květinami, aby prý jejich domov oživil změnou, ale lilie byly jistota. Dřív jí takové gesto připadalo samozřejmé, milé. Teď jí hlavou projela jiná myšlenka – co když ty květiny kupoval cestou od jiné ženy? Kolikrát už asi stál u květinářství po schůzce s milenkou? Kolik jich vlastně bylo? Hrudník jí sevřela bolest, už poněkolikáté toho dne.
„To je ale vůně! Vždycky se těším domů, kde na mě čeká teplé jídlo a moje rodina,“ pronesl Roman zasněně, podal jí kytici, lehce ji políbil na tvář a usmál se. „Strašně jsi mi chyběla. Jen si umyju ruce a hned jsem zpátky. Umírám hlady.“
Milena vložila lilie do vázy a snažila se uklidnit dech. Z koupelny bylo slyšet tekoucí vodu. Připomínala si, že mluvit v návalu vzteku nemá smysl. Pětadvacet let společného života přece něco znamená. I kdyby ji skutečně podvedl, všechno, co spolu prožili, si zasloužilo alespoň špetku důstojnosti.
Naložila večeři na talíře a posadila se. Roman si přisedl naproti ní a pozorně si ji prohlédl.
„Mileno, co se děje? Dneska jsi nějaká zamlklá. Něco v práci?“ zeptal se s náznakem starosti.
Zvedla k němu pohled. „Já vím všechno,“ řekla tiše, ale pevně. Rty se jí chvěly, přesto pokračovala: „Už přede mnou nic neskrývej, Romane. Oba přece víme, že to dítě nemůže být tvoje.“
Jeho milenka si mohla namlouvat cokoli, mohla mluvit o zázraku, ale pravda byla jiná. Roman děti mít nemohl. Právě proto si kdysi s Milenou prošli bolestivým kolečkem vyšetření, léčby a nadějí, které postupně vyhasínaly. Nakonec jim lékaři sdělili diagnózu, před níž se nedalo uhnout – neplodnost. Rozhodli se tehdy pro adopci a přijali Kryštofa jako vlastního. A teď se Roman objevil na fotografii po boku těhotné dívky, jako by uvěřil, že pod srdcem nosí jeho potomka.
Na okamžik Milenu napadlo, že by mohlo jít o nedorozumění. Třeba je to dcera některého z jeho kolegů, možná rodinná známá. Jenže takhle se kolegové neobjímají. Takové polibky si lidé nedávají jen z přátelství. Ten snímek byl příliš důvěrný, až bolestně intimní. A proč ho na něm vůbec označila? Roman sociální sítě téměř nepoužíval. Jako by chtěla, aby si toho Milena všimla. Aby jí dala jasně najevo, že její manžel patří někomu jinému. Co tím sledovala? Rozbít rodinu? A co pak?
Roman si povzdechl. „Snad se ani nechci ptát, odkud to víš, můj malý detektive,“ pokusil se o lehký tón, který však zněl nuceně. „Tuším, že se mě někdo snaží zatlačit do kouta. Slibuju, že zjistím, co za tím stojí.“
„To je všechno?“ opáčila Milena hořce. „Ani se nepokusíš tvrdit, že jsem si to vyložila špatně?“
Roman jí pohled neuhnul. „Mělo by to smysl? Když už jsi přišla na to, co se děje…“