Roman se zhluboka nadechl a promnul si spánky. „Nechtěl jsem tě tím zatěžovat,“ pokračoval tiše. „Věděl jsem, že by tě to rozhodilo, a tak jsem mlčel. Byla to hloupost se s ní vůbec zaplést. Teď jen sklízím, co jsem zasel. Vážně mě nenapadlo, že z toho vznikne taková lavina.“
Milena Pražáková cítila, jak se jí svírá hrdlo. Někde uvnitř pořád doufala, že všechno popře, že ji přesvědčí o nedorozumění. Jenže on její nejhorší obavy spíš potvrzoval. Každá jeho věta se jí vrývala do mysli a zněla tam znovu a znovu jako ozvěna, která ne a ne utichnout.
„Navrhl jsem test DNA,“ dodal Roman rychle. „Jenže ona to odmítá. A o čem se pak máme bavit? Kdyby si byla jistá, že mluví pravdu, neměla by přece důvod se tomu vyhýbat. Nemyslíš?“
Milena se trpce usmála, v očích ji pálily slzy. Zavrtěla hlavou a hlas se jí zlomil. „Co tě to vůbec napadlo? V tvém věku si hledat takovéhle dobrodružství? Vždyť by ti mohla dělat dceru!“ vybuchla konečně. „Nikdy by mě nenapadlo, že jsi něčeho takového schopný.“
Roman nechápavě zamrkal. „Dceru? O kom to mluvíš? O Andree Šimonové? Prosím tě, ta dneska vypadá starší než ty. To snad nemyslíš vážně.“
Milena ztuhla. „Tak ještě nějaká Andrea? Výborně!“ vyhrkla ironicky. „Já mluvím o Zuzaně Tiché. O té slečně, co ti seděla na klíně a pod společnou fotku napsala ‚Taťka‘.“
Roman si přejel rukou po obličeji. „Počkej, Mileno… Ty sis to opravdu vyložila jinak. Právě Zuzanu se mi snaží podsunout jako dceru. Já si zprvu myslel, že jsi přišla na Andreu…“ Hořce se zasmál. „Netuším, jak mě po letech vypátrala, ale objevila se s tím, že mám dospělou dceru, která nutně potřebuje otce. Schůzku jsem odmítal, jenže nakonec přivedla Zuzanu až k mému kanclu. Ta se na mě vrhla s nadšením, jako bychom se po letech shledali. Tvrdí, že čeká dítě a že otec zmizel, takže prý potřebuje oporu.“
„A ty?“ zašeptala Milena.
„Jednou jsem s ní zašel na kávu. Jen jednou,“ zdůraznil. „Chtěla fotku. Netušil jsem, že si mi vyleze na kolena a začne se ke mně tulit. Řekl jsem jí na rovinu, že o příbuzenství pochybuju a že podle lékařů ani nemůžu mít děti. Andrea ale hysterčila, že nikoho jiného neměla a že bych neměl odstrkovat dceru, která je v těžkém stavu. Tak jsem jim stanovil jasnou podmínku: buď test DNA, nebo ať mi zmizí z očí. To, že tu fotografii zveřejní, mě ani ve snu nenapadlo. Možná to byl promyšlený tah, jak nás rozeštvat. Neměli bychom jim to jen tak projít.“
Milena měla pocit, jako by z ní spadl obrovský balvan. Úleva přišla náhle a spolu s ní i slzy. Rozplakala se naplno. Roman vstal, přistoupil k ní a pevně ji objal.
„No tak,“ zašeptal jí do vlasů. „Copak jsme my dva někdy stáli proti sobě? Držíme spolu roky. Od chvíle, kdy jsem tě poznal, pro mě žádná jiná neexistovala. S Andreou jsem chodil ještě na vysoké, bylo to krátké a dávno pryč. Tehdy mě nechala kvůli někomu movitějšímu a prohlásila, že se už nechce ohlížet zpátky. Ani mě to nebolelo. Asi jsem tušil, že to nejlepší mě teprve čeká.“
Když se Milena uklidnila, v Romanových očích se objevil rozhodný výraz. Druhý den poslal Zuzaně zprávu, že by si s ní rád promluvil o její situaci a případné pomoci. Zdůraznil, že přijít má sama, bez matky, protože v její přítomnosti se nedá nic rozumného řešit.
Zuzana dorazila do kavárny nadšená, jako by šla na příjemné setkání. Sotva Romana spatřila, naklonila se k němu a letmo ho políbila na tvář. On ji však okamžitě zpražil chladným pohledem.
„Posaď se,“ řekl tvrdě. „Musíme si vyjasnit pár věcí.“