„Začni se ke mně chovat slušně. Jsme si v podstatě cizí lidé, Zuzano,“ pronesl Roman tiše, ale s neústupnou tvrdostí.
„Cizí?“ vyhrkla překvapeně. „Vždyť jsi tvrdil, že přijímáš odpovědnost a chceš mi pomoct! To si ze mě děláš legraci? Já se přece nesmím rozčilovat, může to ublížit miminku!“
Roman se na ni zadíval bez známky soucitu. „Kdybys opravdu musela dbát na klid, nikdy by ses do téhle frašky nepustila. Tak mi teď řekni, co tím sledujete. Chtěly jste rozbít moje manželství? Už nehodlám poslouchat další výmysly. Buď budeš mluvit otevřeně, nebo to předám policii jako pokus o podvod.“
Zuzaně zbledla tvář. Oči se jí zalily slzami a zkusila vsadit na lítostivé vzlyky, ale brzy pochopila, že tentokrát jí divadlo nepomůže.
„Měl jsem dnes ráno namířeno na služebnu,“ pokračoval Roman klidně. „Nakonec jsem ti chtěl dát možnost vysvětlit to. Jsi těhotná a zdálo se mi, že už nejsi pod takovým vlivem své matky. Proč to Andrea celé zosnovala?“
Dívka sklopila zrak. „Máma chtěla, abyste byli zase spolu. Nikdy se přes tebe nepřenesla. Pořád o tobě mluvila, říkala, že jsi její životní chyba…“
„Dost!“ okřikl ji, ale hned ztišil hlas, protože několik hostů u vedlejších stolů zpozornělo. „Tohle mi neříkej. Chci slyšet pravdu.“
Zuzana si otřela slzy a rezignovaně pokrčila rameny. „Dobře. Zjistila, jak se ti daří. Že podnikáš, že máš úspěch. Rozhodla se tě získat zpátky stůj co stůj. Dala mi peníze, abych sehrála roli ztracené dcery, která touží po otci. Myslela jsem, že z tebe něco kápne. Ale jsi lakomý… jako většina chlapů. Nechápu, jak s tebou ta tvoje žena může být. Asi jste si souzeni. A možná je dobře, že to nevyšlo. Už mě unavovalo předstírat radost z příbuzenství, které nikdy neexistovalo.“
Vyskočila tak prudce, až židle zaskřípala o podlahu, a bez rozloučení odešla. Roman zůstal sedět, promnul si spánky a zhluboka vydechl. V duchu si znovu uvědomil, jaké štěstí má vedle sebe Milenu Pražákovou. Mnohá jiná žena by v podobné situaci spustila scénu, zasypala ho výčitkami a podezíráním. Milena však zachovala důstojnost a víru v jejich vztah.
Když se vrátil domů, objal ji pevněji než obvykle a převyprávěl jí celý rozhovor.
„Tušil jsem, že za tím bude něco takového,“ zakončil. „Jen jsem si potřeboval potvrdit své domněnky. Je až děsivé, kam jsou někteří lidé schopní zajít.“
Milena ho pozorně vyslechla. „A dal jsi jim hodně peněz? Pomáhal jsi jim?“ zeptala se opatrně. „Nevyčítala jsem ti, že mizí úspory, ale všimla jsem si, že částka není malá. Nechci se hádat, jen mě to zajímá.“
Roman se pousmál a políbil ji do vlasů. „Právě tohle je ta dobrá zpráva, kterou jsem ti chtěl říct už včera. Nakonec jsem to odložil, protože by zanikla ve všem tom chaosu. Pamatuješ, jak jsem mluvil o vlastním podnikání? Rozjel jsem ho. Povolení jsem vyřídil rychle přes známého a první zakázky už běží. Nechtěl jsem tě předčasně nadchnout, dokud jsem si nebyl jistý. Ale teď můžu říct, že se nám daří.“
Milena na něj hleděla s úlevou i radostí. „Takže ty peníze…?“
„Šly do firmy,“ přikývl. „A začíná se to vracet. Pokud všechno půjde takhle dál, brzy budeme moct Kryštofu Markovi pořídit vlastní byt. A konečně si dopřejeme i nějaké cestování. Čeká nás klidnější a lepší období.“
Milena ho objala a pochválila jeho odvahu.
Roman však zavrtěl hlavou. „Bez tebe bych se k tomu nikdy neodhodlal. To ty jsi důvod, proč se snažím. A nikdy nepřestanu být vděčný, že tě mám.“