Renata Křížová vláčela těžký kufr po schodech a sotva popadala dech. Páté patro jí připadalo nekonečné. Výtah byl opět mimo provoz, jako by si vybíral ty nejhorší chvíle.
„To nic,“ uklidňovala se v duchu, „ještě pár schodů a jsem doma. Pak už jen sprcha a klid.“
Uplynulé dva týdny na služební cestě ji vyčerpaly na maximum. Jednání střídalo jednání, prezentace, nucené úsměvy a věčné předstírání dobré nálady. Jediné, co ji drželo nad vodou, byla představa návratu. O dva týdny dřív, než původně plánovala. Ticho bytu, pohovka, knížka v ruce. Prosté, obyčejné štěstí.
Když zasunula klíč do zámku, šlo to nezvykle ztuha. Zarazila se. Zámek přece nikdy nezlobil.
— Ondřeji? — zavolala opatrně, sotva otevřela dveře.
Její muž, Ondřej Bednář, měl být v práci minimálně do sedmi. Ale co kdyby…
Odpovědělo jí zvláštní ticho. Ne přirozené. Napjaté. Zůstala stát na prahu a zaposlouchala se. Vzápětí k ní dolehl tlumený zvuk televize z obývacího pokoje.
Srdce se jí prudce rozbušilo. Zloději? Někdo cizí? Nebo…
— Haló! — ozvala se rázněji, než se cítila. — Kdo je tam?!
Televize okamžitě zmlkla. Ozvalo se šoupání pantoflí a z obýváku se vynořila starší žena v pestrém županu.
— Jé, Renato! — sepjala ruce překvapeně. — My tě čekali až za čtrnáct dní!
Renata zůstala jako opařená. V jejím bytě. Neznámá osoba. A v domácím oblečení.
— Promiňte… kdo jste? — dostala ze sebe s námahou.
Žena se zatvářila dotčeně.
— No přece Helena Vaňková! Teta tvého Ondřeje!
Renatě se podlomila kolena. Jaká teta? O žádné nikdy neslyšela.
— Babi, kdo přišel? — ozval se z hloubi bytu dívčí hlas.
To už Renata vybuchla.
— Okamžitě mi vysvětlete, co pohledáváte v mém bytě!
Helena Vaňková vytřeštila oči.
— Vždyť nás Ondřej pustil bydlet! Moje vnučka Sofie Procházková přijela na přijímačky na vysokou, tak jsem tu s ní, aby na ni někdo dohlédl. Ondřej říkal, že tu můžeme zůstat, jak dlouho bude potřeba…
— Cože?! — Renatě hučelo v hlavě a krev jí tepala ve spáncích. — Okamžitě odejděte! Obě! Hned!
— Renato, —