— Renato, zlatíčko, co to vyvádíš? — začala zmateně Helena Vaňková a bezradně rozhodila rukama. — Jsme přece rodina! Ondřej přece říkal…
— Neříkejte mi žádné zlatíčko! — přerušila ji Renata Křížová ostře. — A je mi úplně jedno, co vám Ondřej napovídal. Tenhle byt patří mně! Okamžitě odsud zmizte!
Ze dveří pokoje vykoukla štíhlá tmavovlasá dívka, sotva sedmnáctiletá, s vytřeštěnýma očima.
— Babi, co se děje?
— Sofie, sbal si věci, — vydechla Helena Vaňková rozechvělým hlasem. — Odcházíme.
— Ale kam půjdeme? — hlesla dívka zmateně.
— Kamkoli! — vyštěkla Renata. — Klidně na nádraží! Máte čtvrt hodiny!
Následující desítky minut se slily do jediné chaotické šmouhy. Renata pobíhala bytem jako smyslů zbavená, sbírala cizí bundy, tašky a boty a bez milosti je vyhazovala na chodbu. Něco padalo na zem, něco se kutálelo po dlažbě.
Helena Vaňková cosi tiše vysvětlovala, Sofie potlačovala pláč, ale Renata jejich hlasy téměř nevnímala. V uších jí hučelo, před očima se jí míhaly tmavé skvrny a v hrudi jí bušilo srdce tak silně, až to bolelo.
Když se konečně za nečekanými obyvatelkami zabouchly dveře, sesunula se Renata přímo v předsíni na podlahu. Třásly se jí ruce i kolena a nedokázala popadnout dech.
Vtom se rozezněl mobil. Trhla sebou. Na displeji svítilo jméno jejího muže.
— Ty! — procedila mezi zuby, sotva hovor přijala. — Jak sis tohle mohl dovolit?!
— Renato? — ozval se překvapený hlas Ondřeje Bednáře. — Ty už jsi doma? Myslel jsem, že se vrátíš až zítra…
— Ano, jsem doma! — skočila mu do řeči. — A víš, co jsem tu našla? V našem bytě bydlí tvoje teta s vnučkou! Co to má znamenat, Ondřeji?!
Na druhém konci bylo několik vteřin ticho.
— Sakra… — vydechl nakonec. — Úplně jsem zapomněl ti říct. Víš, já…
— Ne, ty poslouchej mě! — vzedmula se v ní další vlna hněvu. — Neměl jsi právo o tom rozhodnout beze mě! Je to náš domov! Jak jsi sem mohl nastěhovat cizí lidi?
— Renato, prosím tě…
— Ne! Vyhodila jsem je. A ani se nepokoušej je omlouvat!
Opět zavládlo ticho, tentokrát těžší než předtím. Pak Ondřej tiše, téměř zlomeně pronesl:
— Ty jsi je opravdu vyhnala? Bože… Renato, víš vůbec, že jim před třemi týdny shořel dům?
Zůstala strnule sedět na podlaze.
— Cože?
— Přišli o všechno, — pokračoval unaveně. — Dům lehl popelem. Helena Vaňková nemá kde bydlet a Sofie má za pár dní přijímačky. Neměly kam jít.
Renata mlčela. V krku ji začalo pálit a do očí se jí draly slzy, které se snažila potlačit.
Na druhé straně se Ondřej zhluboka nadechl, jako by hledal sílu pokračovat. — Já…